K. H. Mácha na Novopacku

KAREL HYNEK MÁCHA NA NOVOPACKU
Dr. Fr. Krčma

Než se básník K. H. Mácha vypravil v srpnu 1833 na svoji první cestu do Krkonoš, kterou „neslýchaným, novým" způsobem zachytil v cestovním záznamu, nazvaném „Pouť krkonošská", vypracoval si turistický plán, jehož šestým a posledním denním úsekem byla cesta z Radimě u Jičína do Třebihoště u Miletína. Je možno na základě jeho poznámek v Literárním zápisníku nade vší pochybnost zjistit, že tento cestovní úsek Mácha opravdu prošel a při tom navštívil i Novou Paku, v jejímž nedalekém okolí památný hrad Pecka byl vytoužením cílem poutníka, jenž byl nejen vášnivým obdivovatelem české krajiny, nýbrž jejím slovesným i malířským zobrazitelem se zvláštním zájmem o bohatou monumentální krásu naších českých hradů, jichž mezi „hrady spatřenými" uvádí ve svém zápisníku 90 a mezi nimiž je i Pecka, kterou pečlivě prohlédl a v zápisníku si tužkou vykreslil pod Kumburkem a Bradlem, jež byly podle jeho záznamů cílem cesty den před tím, a na stránce 51. pod hradem Zásadkou u Mnichova Hradiště.

Nová Paka leží na cestě z Radimě na Pecku a dále do Třebihoště. V Radimi Mácha podle svého plánu chtěl přenocovat dne 24. srpna 1833 u rodičů Jana Beneše, tamějšího rodáka ze selské rodiny, právníka a intimního svého přítele, bohužel i záhy zemřelého (16.května 1834) a pochovaného na starém hřbitově radimském. Jemu napsal Mácha na rozhraní let 1832-33 dopis, plný osobní bolesti a hlubokého smutku, jenž náleží k nejzajímavějším listům třicátých let minulého století. Přítel Beneš jistě básníka aspoň vyprovázel z rodné Radimě přes Novou Paku, k jejímuž nejbližšímu okolí se vztahuje památný záznam básníkův v zápisníku, jež je celá psána tužkou přímo na cestě. Ten cestovní zápis zní: "Oudolí před Radkyní, vzadu hory, před ní cesta napravo k Bělohradu, vlevo k Pecce. Blíž rozcestí kamenný kříž, jenž Máchu zaujal, stojí na témže místě jako v r. 1833. Víží se k němu místní pověsti novějšího původu, např. o zavražděném a tam pochovaném mnichu.

Je to zajímavý starobylý kříž hrubých tvarů, na němž v době barokní vytesal sochař reliéf Krista na kříži s emblémem lebky a zkřížených kostí pod ní (obrázek kříže je v knize „Národopisný slovník okresu hořického", 1895, str. 202, s poznámkou: Kříž u Přibyslavi u hospody. Přibyslav je ves před Radkyní). Je charakteristické pro Máchu, že ho upoutal tento prostý kamenný památník starých časů, jež považoval za hodna záznamu v zápisníku, jenž na nejbližší stránce nese nejpamátnější záznam Máchův, jenž pak použil básník ve svém „Křivokladu": „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře - poněvadž pojde - já se kořím Bohu, poněvadž - není .- Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl nahlédnout, leč ..." Nad touto myšlenkou je básníkův náčrtek krkonošských hor a nad ním výpisek z Byronovy básně „Bassův nářek", vyjadřující bolestnou náladu duše Máchovy: „In diesem Haus ---- --- wo lachen Freunde nicht - denken nicht Sinn - die Sprache Worte nicht - Mench, Mensch nicht ist?", přičemž není možno nevzpomenout na Máchův verš: "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal."

Pod záznamem o kamenném kříži u Radkyně na Novopacku popsal si Mácha hrad Pecku, ovšem v cestopisné zkratce, takto: „Pecka, Kamenný most, ve bráně zdvihací, nalevo okno, velmi silné mříže, u vrat těžký řetěz; kamenný portál polou spadlý, balkonová okna, ve dvoře kryté pavlače". Tato poznámka je nejen básníkem zachycený dojem cestovní, nýbrž i vědecký dokument, ukazující, co bylo možno spatřiti na Pecce r. 1833 proti stavu dnešnímu.

A za tímto básníkovým popisem Pecky čteme jeden ze silných dojmů, jež v duši básníkově vzbudila velebnost a ponurost hor krkonošských: "Všecko, co živého, spěchá odtuď, nic zde nepřebude, ani strom, ani bylina již více, než člověk jediný tiskne se vždy dále a dále v čistější a jasnější nebe blankyt a nenalézá zde leč tajemně šustící mech a chladný, studený sníh" (citáty jsou otištěny se všemi zvláštnostmi slohu a pravopisu Máchova). Tuto myšlenku najdeme v básníkově "Pouti krkonošské".

Pak si zapsal Mácha krátký postřeh cestovní: „Dub studánkou v Čistej". Je to malebně ležící obec Čistá, na sever od Nové Paky a Pecky, v níž dnešní poutník, kráčející po stopách básníkových v tomto půvabném kraji, marně hledá malebnou studánku, vyvěrající z mohutného kmene dubového. Staří pamětníci zdejší uchovali ve své paměti vzpomínku na čistecký pramen vytékající z mohutného kmene dubového, jejž nahradila později prozaická zděná obruba staré studánky, jež před více než sto lety svým prostým idylickým půvabem okouzlila duši Máchovu. - (Podle sdělení p. ředitele Lejtara, rodáka z Čisté, jde o studánku p. Noska, pamatuje se ještě sám na kmen starého stromu, který tam byl, říkal nám: „Jdi mi pro vodu do džberu!") Také p. ředitel Korda se pamatuje na onu studánku, jež je při cestě od Pecky.)

Směrem na Čistou odchýlil se Mácha poněkud na sever od své cesty do Třebihoště.

Snad ho tudy přes Čistou vedla cesta ke „kopci u Kalné", jejž si poznamenal mezi místy k vyhlídce na krkonošské hory nejpříhodnějšími vedle Kozákova, Bradice, Kumburku, Tábora a vrchu Žalý u Vrchlabí aj. podle německé knihy lékaře, mecenáše a obdivovatele krás krkonošských dr. J. E. Hosera: Krkonoše ... s návodem, jak v těchto horách cestovati co nejúčelněji (1804), kterou pozorně přečetl a z níž si vypsal cenné poznámky o nejkrásnějších výhledech z hor krkonošských do kraje a z kraje na hřebeny Krkonoš.

Přes toto odchýlení od přímé cesty dosáhl Mácha se svými průvodci (nevíme bezpečně, kdo s ním šel) konečného cíle denního úseku, Třebihoště, jistě velmi brzy - vydávali se na cestu ve 4 hodiny - takže mohli ještě téhož dne se podívati podle plánu do Králové Dvora a vrátiti se do Třebihoště, kde Mácha nocoval u přítele a spolužáka z pražské filosofie, rodáka třebihošťského (nar. 27. 9. 1810), jenž později zdědiv statek po otci, věnoval se hospodářství a drobné regionální práci literární, zvláště z oboru hospodářského. Byl důvěrným přítelem K. J. Erbena a kronikářem svého rodiště.

Na konci cestovního plánu poznamenal Mácha s humorem: „Zde (v Třebihošti) jestli se to dříve nestalo, sosnujeme collegialiter, vincente majoritate et victa minoriate" (tj. družně, při čemž zvítězí většina a podlehne menšina) díl druhý díl plánu našeho. K čemuž nám Bůh dopomáhej. Amen. (Protokoll)

Druhý díl cestovního plánu Mácha nezapsal. Týkal se asi vlastních hor krkonošských, hřebenu a zvláště Sněžky. Ani sebemenší zápisy z této vlastní pouti krkonošské nezachovaly v pozůstalosti básníkově. Ovocem této v životě Máchově významné cesty byla cestovní skizza prozaická „Pouť krkonošská", kterou básník napsal hned po návratu z cesty v září 1833, ale nevydal tiskem. Byla vytištěna až v r.1861 v prvém souborném vydání spisů Máchových a stala se právem předmětem studia literární historie a obdivu všech milovníků poesie Máchovy, neboť náleží odvahou pojetí a krásou básnického jazyka mezi nepamátnější kusy české novodobé prózy.

Z kopie soukromého tisku, výtisk číslo 8, přepsal ing. Lumír Kubát