Legionáři byli i v Radkyni.
Autor: Miloš Kraus
Asi málokomu uniklo, že ve dnech 28. 3. – 2. 4. 2017 navštívil Novou Paku tzv. "Legiovlak". Jen pro neznalé: jde o součást projektu Legie 100 Československé obce legionářské, který má jako "živé" museum připomenout zašlou slávu Československých legií, legionářské hodnoty a nezanedbatelný podíl legií na vzniku samostatného Československa.
Co to vlastně ČS legie byly?
Legie byly vojenské jednotky utvořené z dobrovolníků hlavně v Rusku, ve Francii a Itálii. Bojovaly proti ústředním mocnostem (Rakousko–uhersku, Německému císařství, Osmanské říši a Bulharsku) po boku Francie, Británie a z počátku carského Ruska za zájmy nově vznikajícího Československého státu. Byly význačnou vojenskou silou, která svou odvahou a odhodlaností byla vítanou posilou našim spojencům. Dělali z nás tak rovnocenného partnera v novém poválečném uspořádání Evropy. Vždyť legionářů a dobrovolníků z řad krajanů v armádách spojenců bylo přes 100.000 vojáků. Nejvíce legionářů bylo v Rusku, celkem 60 109 mužů. Z toho padlo 4 112 mužů.
Trocha z historie legií ve zkratce.
Legie zprvu bojovaly po boku carské armády. Po svržení cara bojovaly za ruskou prozatímní vládu v takzvané Kerenského ofenzivě v bitvě u Zborova 2. 7. 1917. Tato bitva byla pro nás zlomová. Čechoslováci se touto bitvou doslova proslavili svou neohrožeností a bojovými schopnostmi. Tím podpořili jak další rozšiřování našich oddílů, tak přidali na politické síle našeho zahraničního odboje, když za ním stojí neohrožená armáda.
Bitva u Zborova 2. 7. 1917
ČS brigáda čítala 3 530 mužů. Z nich padlo 2. července 167 mužů a raněno bylo téměř 1 000 vojáků. Zajmout se podařilo více než 4 000 zajatců, tedy více mužů než čítal stav celé brigády.
Bitva u Bachmače 8. – 13. 3. 1918
Bachmač je důležitý železniční uzel na Ukrajině. Boje zde probíhaly proti značné německé přesile, jednak o železniční uzel, tak i o most přes řeku Desnu. Ten bylo potřeba vyřadit z provozu kvůli pozastavení postupu německých vojsk na Ukrajinu. V bojích se zde vyznamenal Stanislav Čeček. Během bitvy padlo 145 legionářů, 210 bylo zraněno a 41 pohřešováno. Německé ztráty se pohybovaly okolo 300 mrtvých a několik stovek zraněných.
Bolševici kují pikle.
7. března 1918 se vojsko tehdy ještě neexistujícího státu stalo součástí francouzské armády. Československé vojsko na Rusi se z nich vytvořilo později: až 7. ledna 1919. Spojenci počítali po bolševickém převratu a uzavření Brestlitevského míru s přesunem legií na západní frontu do Francie. Legionáři se snažili nevměšovat do vnitřních ruských věcí, ale postupně byli zataženi do šarvátek s bolševiky, kteří se snažili jim odchod všemožně ztěžovat. Bolševici chtěli legie rozpustit a jejich bojovníky zařadit do rudé armády, kde by byli vítanou posilou pro ovládnutí Ruska, zmítaného občanskou válkou. Zásadní zlom přišel po takzvaném Čeljabinském incidentu 14. května 1918 (legionář byl zraněn vyhozeným kusem železa z projíždějícího vlaku). Tehdy bylo jasné, že se slibům bolševiků nedá věřit a že nezbude nic jiného, než se kvůli evakuaci probít do Vladivostoku a odtud lodí zpět do Evropy. Tím začala legionářská sibiřská anabáze.
Vojenskými úspěchy legií na magistrále se zcela zastavil návrat několika set tisíc německých a rakousko–uherských zajatců (údajně 500 000 – 1 000 000 vojáků). Tím legie značně pomohly spojencům.
Chybělo málo a legionáři zachránili cara.
V červenci 1918, se legie dokonce významně přiblížily k městu Jekatěrinburk, kde byl držen v zajetí ruský car s rodinou. Bolševici v panice, aby car nepadl Čechoslovákům do rukou, nařídili jeho popravu. Čechoslováci obsadili toto město 10 dní po jeho popravě.
"Pojízdná kasárna"
Od března 1918 po bitvě u Bachmač, se vojsko postupně zabydlelo ve vojenských vlacích (tzv. ešelonech), z nichž se stala jakási pojízdná kasárna. Vojsko se stalo naprosto samostatné: vznikly kuchyně, pekárny, prádelny a nejrůznější dílny – truhlářské, zbrojířské, krejčovské, … dále pak pojízdné štáby, nemocnice a nejrůznější podpůrné části. Legionáři dokonce měli i několik kamenných nemocnic, továren i dolů. Průřez různými ešelony byl k vidění i na novopackém nádraží.
Složení Čs. vojska bylo různorodé. Od dvacetiletých mladíků po zralé čtyřicátníky (ročníky narození 1878 - 1897), nejrůznějších profesí. Všichni byli léta odkázáni jeden na druhého jak v boji, tak i v obyčejném životě. Vytvořili tak "bratrstvo", kde si všichni byli rovni a označovali se oslovením "bratře". Putovali spolu od března 1918, kdy nastoupili v Bachmači do vlaků a žili zde v "rodině" tvořené osazenstvem jednoho vagónu (těplušce).
Návrat zpět do vlasti probíhal též lodními transporty z Vladivostoku přes půl světa zpět do vlasti.
Transportní loď „Ixion“, se kterou se vracel 7. pluk úderného praporu Kulikovské baterie. Podobnou lodí se vraceli i legionáři z Radkyně. Lodních transportů bylo vypraveno okolo 40.
Legionáři z Radkyně
Ve vlastní rodině jsem žádného legionáře nenašel, a tak jsem začal pátrat, jestli nějací legionáři byli i z Radkyně. Pátrat jsem začal dávno před příjezdem vlaku. Prvotní informace jsem čerpal z letáku k výročnímu župnímu sjezdu hasičů v Radkyni z roku 1934, kde je v popisu Radkyně zmiňováno: Války světové zúčastnilo se 26 mužů. Na bojištích padlo 7 mužů. V řadách legií pro osvobození naši vlasti bojovali 2 muži.
Další informace pocházejí z knihy Novopacko (třídílná monografie, vydával Budeč). A hle, legionářů z Radkyně jsem nalezl o jednoho více. Všichni sloužili v legiích v Rusku.
Jsou to : František Bekr, Antonín Tůma a Antonín Schwarzbach.
Dále jsem pátral v databázi VHA ( http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase ) a na stránkách www.krevlegionare.cz . Zde jsou informace z legionářských poslužných spisů. Zde však mnoho informací není, proto jsem je doplnil o údaje o bojové činnosti jednotlivých pluků. Z toho se dá určit, kterých operací se dotyčný nejspíš účastnil, nebo kdo mu velel. Podrobnější informace jdou zjistit žádostí na podatelně VHU rešerší ze složky dotyčného legionáře. Zde by měly být daleko podrobnější a přesnější informace. Ty se pokusím doplnit později.
Dále jsem doplnil k jednotlivým osobám informace z radkyňských matrik. Zjistil jsem, že se u nich neshoduje datum narození. Věřil bych spíše údajům z matrik, ale pro případné další badatele jsem uvedl údaje oba. Další informace možná vydá Radkyňská kronika. Kdyby někdo měl nějaké další informace, nebo fotky rád je doplním.
František Bekr
Narodil se v 17. září 1887 Radkyni v čp. 11 (dnes již dům neexistuje) Josefu Bekrovi a Marii Bekrové (rozené Vodičkové). V poslužném spisu má uvedeno datum narození 15. 9. 1887. Vystudoval obecnou školu a pracoval jako železniční dělník. Politicky se hlásil k sociálním demokratům.
V době zajetí sloužil v Rakousko–uherské armádě v 74. pěším pluku. Zajat byl 26. 10. 1914 v Jaroslavli v hodnosti vojína.
František Bekr podal přihlášku do legií v Naděždinském závodě Perm. Do legií byl zařazen 31. 10. 1918 k 1. záložnímu pluku jako vojín. Poslední útvar v legiích, ve kterém byl, je 10. střelecký pluk "Jana Sladkého Koziny" (vznikl: Samara, červenec 1918). Tento pluk se účastnil bitev na povolžské frontě (Simbirsk, Bugulma), podílel se na obraně magistrály v úseku Ačinsk – Krasnojarsk – Kansk a v neposlední řadě také střežil ruský zlatý poklad v Irkutsku.
Velitelem tohoto pluku byl od června 1919 slavný plukovník Antonín Mikuláš Číla, rodák z Nové Paky a jeden z prvních členů legií v Rusku (vstoupil do České družiny v roce 1914, krátce po jejím založení). Antonín Mikuláš Číla byl pověřen zásadním politickým a vojenským úkolem, střežit zlatý carský poklad a předat jej do rukou sovětů. To se stalo 25. 1. 1920 v Irkutsku.
František Bekr zemřel v hodnosti vojína 29. 12. 1919 – na skvrnitý tyfus ve zdravotní letučce č.1 (lehký nemocniční vlak o pár vagonech) a pohřben je v Nižně Udinsku.
Pomník v Nižně Udinsku na místě, kde je pohřben František Bekr, spolu s dalšími Čechoslováky (toto místo bohužel dnes již neexistuje).
Zápis z matriky o narození Františka Bekra.
Antonín Tůma
Narodil se 5. července 1895 v Radkyni v čp. 36 Antonínu Tůmovi a Leopoldině (rozené Fejfarové). Jeho otec Antonín Tůma má s Josefem Jírou veliký podíl na zřízení české školy v Radkyni. Dokonce svůj dům čp. 29 vyměnil za čp. 36, aby umožnil stavbu nové české školy. Antonín Tůma vystudoval měšťanskou školu. Politicky to byl sociální demokrat.
V poslužném spisu má uvedeno datum narození 4. 6. 1895. V době zajetí sloužil v Rakousko–uherské armádě v 13. pěším pluku. Zajat byl 27. 7. 1915 v Černovicích na Ukrajině. Do legií byl zařazen 29. 7. 1917 k 7. střeleckému pluku "Tatranský" (vznikl: Berezaň - Ukrajina, srpen 1917). Tento pluk měl být původně celý slovenský, ale nezdařilo se to pro nedostatek dobrovolníků.
7. střelecký pluk se účastnil v bitvách: Bachmač, Mariinsk, Novonikolajevsk, Irkutsk, Kaul, Čeljabinsk, Tomsk, Krasnojarsk a na obraně magistrály v úseku Novonikolajevsk – Tomsk.
Poslední útvar v legiích, ve kterém byl, je strážní rota. Antonín Tůma skončil v legiích 31. 12. 1919.
Zápis z matriky o narození Antonína Tůmy.
Antonín Schwarzbach
Narodil se 15.července 1885 v Radkyni v čp. 18 Regině Schwarzbachové, dceři Augustina Schwarzbacha, tkalce v Radkyni čp. 18 a Anny, dcery Josefa Budiny, domkáře v Radkyni čp.16. Ve vojenských záznamech je veden v počeštěné verzi jména: Antonín Švarcbach. V poslužném spisu má uvedeno datum narození 13. 6. 1884 a místo narození je zapsáno Ratkyně, proto se obtížně dohledával v archivech. Možná i proto je k němu jen velmi málo informací. Antonín Schwarzbach se po návratu z legií oženil s Marií Krejčovou v roce 1922.
Podařilo se mi zjistit, jen, že poslední útvar, ve kterém sloužil v legiích je 1. střelecký pluk "Mistra Jana Husa" (jeho základ tvořila "Česká družina" – založen Kyjev, září 1914). Bohužel se neví, ve kterém roce do legií vstoupil a tím ani kterých bitev se zúčastnil.
Jeho pluk se účastnil bitev: Zborov, u Tarnopolu, Bachmač, povolžská fronta (Kazaň, Simbirsk, Inza, Nikolajevsk), od jara 1919 obrana magistrály úsek Krasnojarsk-Kansk-Irkutsk.
S tímto plukem bojoval také poručík Karel Kutlvašr, jako velitel 4. roty 1. pluku v bitvě u Zborova (2. 7. 1917). Dne 25. 2. 1919 byl Karel Kutlvašr povýšen do hodnosti podplukovníka a stal se velitelem tohoto puku (později z něj byl významný prvorepublikový generál). Po svém návratu do vlasti pronesl Karel Kutlvašr na Staroměstském náměstí projev, který mnoho vypovídá o legionářských hodnotách a smýšlení:
|
"Děkuji za slavnostní uvítání, které jste uchystali našemu prvnímu pluku a tím celé sibiřské armádě. V cizině, která byla k nám bratrská, naučili jsme se znát, že prospěch národa je možný jen tehdy, když všichni jeho občané jsou nesobečtí, čestní a pracovití. To je poznatek, který jsme odnesli a přinášíme do svobodné vlasti. Všichni, kteří svou vlast milují, jimž je národ drahý, musí s námi spolupracovat, musí pomáhat, aby naše vlast se stala takovou, za jakou jsme bojovali, abychom neměli jen svobodu, o které se mluví a básní, ale odpovídala představám našich hrdinů, mrtvých i žijících. |
I dnes má tento projev co říci a to nejen lidem, ale hlavně politikům.
Legionáři vzdávají poslední hold svému "bratru" Antonínu Schwarzbachovi (v pozadí Radkyně čp. 8).
Pohřební průvod prochází Radkyní (uprostřed jsou vidět dvě okna rodného domu Antonína Tůmy čp. 36).
Průvod v Radkyni u čp. 24.
Zápis z matriky o narození Antonína Schwarzbacha.
Pro ilustraci několik obrázků z knihy "Návrat československých legií kolem světa do vlasti" (vydáno 1921):
Ozvěny první světové války v Radkyni
Jak jsem se již dříve zmiňoval, v letáku k výročnímu župnímu sjezdu hasičů v Radkyni z roku 1934 je psáno: války světové zúčastnilo se 26 mužů. Na bojištích padlo 7 mužů. To je na takto malou vesnici docela veliký počet. Podle sčítání obyvatel v roce 1901 zde žilo celkem 188 lidí. Z toho 85 mužů a 103 žen (v počtech jsou zahrnuty i děti a starci). Válka ovlivnila i smýšlení místních obyvatel. Například v památníku (soupis písní a básní z doby okolo roku 1918), který psal Jaroslav Dlabola z čp. 5 (do Radkyně se přistěhovali Dlabolovi v roce 1913), sestře Anně Dlabolové. Zde se projevuje zmar nad životy obyčejných vojáků a trápení z odloučení chlapců a děvčat. Mnoho písní je i vlastenecky zaměřených. Ironií osudu se Anna Dlabolová provdala do Stupné a během 2. sv. války hned několik jejich synů muselo jít bojovat za Německou říši. Jeden z nich v roce 1944 zahynul.
Oběti 1. sv. války z Radkyně
Na stránkách VHA je i databáze padlých z první světové války a kartotéka, ve které se dají hledat údaje o padlých vojínech. V databázi se bohužel nenacházejí údaje o všech padlých z Radkyně, jen o Josefu Drascherovi z čp. 20. Hledání v kartotéce je komplikované, protože jednotlivé karty jsou řazeny abecedně podle jména, takže pokud ho neznáme, nedá se nic dohledat. Obětí války by mělo být podle zmiňovaného letáku sedm. Mně se podařilo vypátrat jen tyto dva František Bekr (bojoval v legiích), Josef Drascher (bojoval v RU armádě). Uvidí se, jestli nějaké informace poskytne obecní kronika.
Josef Drascher (padlý v 1. sv. válce)
Narodil se 7. ledna 1883 v Radkyni v čp. 20. Bohumíru Drascherovi a Anně rozené Machové z Valdova čp. 6. V Rakousko-uherské armádě sloužil u pěšího pluku 74. Od 10. 5. 1915 je nezvěstný. Padl na severní frontě na ruském bojišti.
Zápis z matriky o narození Josefa Draschera z Radkyně, padlého v 1. sv. válce.
Zdroje informací:
- článek Jana Fliegera: Říkali mu bráška „Kultivátor“
- článek Martina Jandy: Samostatné Československo vzniklo i díky legiím
- databáze VHA: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase
- stránky: www.krevlegionare.cz
- stránky: http://www.vets.cz/vpm/17829-pomnik-obetem-1-svetove-valky-legionarum/
- stránky: http://www.karelvasatko.cz
- fotografie z pohřbu A.Schwarzbacha – poskytli jeho potomci
- tiskoviny Č.Sl. obce legionářské z legiovlaku
- trilogie Novopacko
- kniha: Návrat československých legií kolem světa do vlasti , 1921
Chalupářova poznámka: článek je ukázkou obdivuhodně trpělivé práce, kterou Miloš vynaložil ve svém volném čase. Za příspěvek mu upřímně děkuji!
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.