Střípky z lenivého období

Jak obvykle trávíme konec roku s přáteli a jak neštěstí nechodilo jen po horách.

Letos nám to s těmi svátky vyšlo. Za pár dní dovolené jsme získali dlouhé volno na odpočinek a trochu toho zahálení. Jako již tradičně jsme i letošní přelom roku trávili v Radkyni, většinou sami, ale kolem Silvestra i s přáteli.

Každý rok už po dlouhá léta má Silvestr s kamarády podobný scénář. Zvykli jsme si nejdřív pořádat dlouhou vycházku do Nové Paky i kolem ní. Na cestě zpět je každý rok naprostá povinnost zastavit se na pivo v hospodě na Přibyslavi, i když tam přes rok moc nechodíme, protože už nemají v nabídce Budvar. Pak máme silvestrovskou večeři u nás v chalupě. Tradičním silvestrovským pokrmem je vepřo-knedlo-zelo, jehož konzumace pomáhá předcházet následkům pozdějšího zvýšeného přísunu alkoholických tekutin. Naše milé dámy si obvykle rozdělí práci: některá napeče, jiná vyrobí kotel knedlíků, další vyrobí bílé i červené zelí. Vše se servíruje formou švédského stolu a každý účastník večeře si nabere podle své libosti. Poté se to spláchne lahváčem a chvíli se odpočívá a tráví v družném hovoru nebo u sledování "Mrazíka", případně jiného neotřelého kulturního trháku v televizoru. Večeře se pořádá u nás, protože v chalupě máme myčku nádobí. Myčka se jmenuje "Cokerová" (viz: "Sága rodu Forsytů"). Hravě se vyrovná s hromadou mastných talířů a hrnců. Myčka nádobí je jeden z nejúžasnějších vynálezů pro klidnou domácnost v dějinách lidstva – a navíc snižuje spotřebu vody.

Před osmou hodinou se převlékneme do "koncertního oděvu" a přesuneme se do kovárny, kde je větší obytná místnost. Každý rok připravujeme hudební program složený z oblíbených skladeb. Je to většinou rock/hard rock, tu a tam pop z doby, kdy jsme byli ještě mladí … a taky trochu R&B, jazzu a world music. Na programu vždy pracuje více z nás. Program má formu rozhlasového vysílání, které se pustí kolem osmé a pak pokračuje bez přerušování až tak do druhé hodiny ranní. Podmínkou je, že každý z autorů programu musí ve vysílání uvést skladbu či píseň, kterou má některý z přítomných v oblibě a postupně udělat radost všem.

Vysílání obsahuje i půlnoční komentovaný pořad s vítáním nového roku. Před ním se snažíme rozhýbat kosti nějakým pohybem do rytmu hudby; nazvat to tancem by však byla poněkud nadsázka. O půlnoci vypukne "Centrální Líbačka", během které si všichni popřejeme do dalšího roku, pánové políbí nejdřív své partnerky, pak políbí ostatní shromážděné dámy a potřesou si rukama s ostatními pány. Následně všichni pozorujeme a hodnotíme rachejtle vypalované v osadě i mimo ni a litujeme pejsky a kočičky, kteří před tím rámusem v hrůze prchají. Poté se pokračuje v tanci a poslechu až do doby, kdy naše "rádio" skončí. Dříve byl průběh bouřlivější, ale začínáme se zklidňovat. Ovšem hudba musí pořádně dunět a cinkat, máme ji rádi hodně nahlas.

Na Nový rok obvykle chodíváme pěšky do města na dobré jídlo a čerstvé točené pivo. Celý rok se na to těšíme. Dříve jsme vždy chodili do Ježkova statku na tu jejich krásnou půdu, ale už po dva roky měli ve Statku na Nový rok zavřeno. A taky už neumí uvařit tvrdou a sypkou rýži jako dříve. Asi mají vyděláno a naše peníze nadále nepotřebují. Tak jsme zvolili Novopacké sklepy, kde se vaří výborně. Navíc tam mají hezké, milé a usměvavé mladé servírky. Automaticky začínáme víc chodit do Sklepů. Je to tam teď lepší a jejich mexické "fajitas" nemají chybu. Fandíme a držíme palce panu majiteli, protože provozovat menšinové hudební a filmové žánry v malém městě vyžaduje skutečnou podnikatelskou odvahu.

Pak všichni odjedou domů a my můžeme doma začít trochu lenošit. Děláme to spolu s kočkami, které nás navštěvují. Mistrem v lenošení je modrooký Sunny, když dělá takzvanou "dlouhou kočku" na křesle v obýváku. Vypnout si člověka alespoň na chvilku pomáhá setřást stres z celého uplynulého roku.

Letos nám vše vyšlo a žádná mimořádná situace nenastala. Jiní takové štěstí neměli. Mám pro vás jeden příběh.

Mám kolegu a trochu i kamaráda, který pracuje v anglickém ústředí námi zastupované firmy. Říkejme mu třeba Amit. Stará se o obchody s několika zeměmi a je mým hlavním kontaktem. Když jsme se před pár lety poprvé setkali na konferenci v pařížském Disneylandu, byl jsem trochu překvapen. Amit je totiž indického původu a je sikh. Jeho víra mu kromě jiného přikazuje trvale nosit turban. Když za mnou přijede do Prahy, lidé na ulici se za ním otáčí, protože sikhů je u nás málo.

Amit se narodil a od narození žije v Anglii. Mluví nádhernou angličtinou; rád mu naslouchám a učím se výslovnost. Je mu kolem třiceti, takže bych skoro mohl být jeho táta. Ale on je o něco vyšší a váží dvakrát tolik, než já, takže když jsme spolu, vypadá to spíš opačně. Přehlédnout jej nelze. Miluje svou zem a britskou královskou rodinu a je angličtější než sami rodilí Angličané. Mít jinou pleť, jiné náboženství a jiné zvyky není v Anglii žádná výhra; i tam se často setkáte s bezdůvodnou rasovou nesnášenlivostí. Přitom sikhové nemají s terorismem či s obávanými muslimy nic společného. Islám je velmi odlišný od jejich víry, sikhové však střety s muslimy ani s žádnou jinou vírou nevyhledávají. Jenže jsou prostě jiní a hlupáci z toho mají komplexy, zvlášť v případech, kdy jsou tito jiní lidé díky své trvalé píli bohatší. Pak může spodina společnosti puknout závistí a uchyluje se k nenávistným výpadům. Ale to jsem odbočil.

Postupně jsme se s Amitem sbližovali, až jsme se spřátelili. Mezi obchodními partnery se přátelství moc nenavazuje, protože je obchodu spíš na překážku. Ale my se umíme i pořádně pohádat, zvlášť kolem konců kalendářních kvartálů. Tehdy obchodníci dočista šílí, protože prémie dostanou jen v případě dosažení očekávaných kvartálních výsledků. Jinak utřou nos.

A teď poslouchejte, co mi Amit po telefonu vyprávěl. Skončil rok 2013 a on se rozhodl odjet si odpočinout na desetidenní dovolenou do Thajska. Ale má ve vlastnictví dům, který zdědil po dědečkovi. Dům je v Holandsku. Protože Amit sní o tom, že si jednou postaví vlastní dům v Anglii, snažil se ten v Holandsku rychle pronajmout. Pronájem zadal realitnímu agentovi, který tam nastěhoval bulharské utečence. Bulhaři však neplatili nájemné a realitní agent to Amitovi hned oznámil. Proto se Amit rozhodnul, že se cestou do Thajska staví v Holandsku, situaci nějak poklidnou cestou vyřeší a pak odletí za teplem.

Po příletu do Holandska se Amit šel s nájemníky ve svém domě dohodnout, jak to bude s placením. Avšak jen co zazvonil u dveří a dveře se otevřely, vyřinula se na něj bez varování lavina nadávek, urážek a sprosťáren; skoro to vypadalo, že dojde i k pěstnímu napadení. Lůza, jak to jinak nazvat; máme ji i u nás. Moudřejší ustoupí, a tak Amit raději odešel, aby se na druhý den vrátil doprovázen realitním agentem a dvěma místními policisty.

Jenže našel dveře domu otevřené, nájemníci zmizeli a odnesli si sebou všechno, co šlo odmontovat: světla včetně vypínačů, topný kotel, pračku, části kuchyňské linky, koupelnové armatury a dokonce i několik vnitřních oken. A bylo po dovolené. Amit musel zůstat v "tropických holandských nížinách", jak mi smutně říkal, sáhnout do úspor, najít řemeslníky, ukecat je, aby vše stihli během týdne a dům dát celkově do pořádku. Říkal mi, že ho to stálo přes deset tisíc Euro – to je při dnešním směnném kurzu skoro tři sta tisíc korun. Bulhary zatím nikdo nenašel; kdo ví, kde je jim konec.

Po bitvě je každý generál, tak mu říkám, hochu zlatá, já bych si tento druh lidí do podnájmu nikdy nevzal. Ohromná rada, že? Jenže Amit splácí hypotéku na malou farmu, kterou koupil v Anglii a kterou chce přestavět na obytný dům. Tak agentovi kývnul na první nabídku nájemníků, protože prostě potřebuje peníze. Pravil, že je zase o trochu chytřejší, ale že ta zkušenost byla drahá.

Jenže tím to neskončilo. Zatímco byl Amit v Holandsku, přehnala se na přelomu roku Anglií bouře, jistě jste to viděli v televizoru. Tahle bouře mu zaplavila farmu a dům v Anglii, smetla mu z povrchu zemského celou zahrádku, zatopila sklepy a promočila stěny až po okna. Raději jsem se ho ani neptal, zda měl dům pojištěný, aby ho nekleplo ještě během našeho telefonátu. V jeho případě totiž neštěstí nechodilo po horách, ale lezlo mu rovnou po límci u košile.

Své vyprávění Amit uzavřel slovy: "Úspory jsou v čudu, ale hlavně, že jsme zdrávi; všechno ostatní se dá zvládnout".

Pamatujte na tato slova, až vás příště potká nějaká nepříjemnost – ostatně jako čas od času každého z nás.

Autor: