Čarodějové z Norska

Vpád hudebních Vikingů, jitření pocitů a filmový pás v hlavě.

Obvykle na těchto stránkách nepíši o věcech, které jsou osobní a vůbec se netýkají Radkyně, ale tentokrát udělám výjimku a nebudu ani hledat "oslí můstek". Byli jsme totiž s mou paní na úžasném koncertě. (Oficiální fotograf nás náhodou zachytil mezi návštěvníky Lucerny a ještě v zaplněném hledišti.) Koncert ve mně nechal nebývale hluboký dojem a o zážitek se chci krátce podělit.

Na koncertě vystoupilo norské seskupení hudebníků, které si říká "Jaga Jazzist". Skupina vystoupila spolu s Pražským filharmonickým orchestrem (nástupcem bývalého FISYO), se kterým během pár předchozích dní nazkoušela celý večerní program. Kapela má v názvu slovo "jazz" a recenzenti ji zařazují do škatulky stylu "nu-jazz", tedy rytmického elektro-jazzu promíšeného s taneční hudbou a volnou improvizací. Jenže mně tato definice stylu Jaga Jazzist nesedí. Jazzu je v tom podle mne minimálně, spíš bych to nazval soudobou hudbou 21. století slučující řadu současných i klasických stylů a blížící se hudbě scénické či filmové. A o jazzu něco vím; již dlouhá léta sbírám převážně jazzová CD a mám jich přes tisíc, vinylové desky a MP3 nepočítaje.

Hudebníků bylo plné jeviště velkého sálu Lucerny. Symfoňák byl na vyvýšeném pódiu v pozadí, asi 10 členů Jaga Jazzist v popředí. Během koncertu bylo zajímavé sledovat, kolik různých nástrojů jednotliví Norové ovládají. Volně mezi nimi přebíhali, měnili si místa u kláves a perkusí jako marimba, vibrafon či glockenspiel. Dechaři průběžně střídali dlouhé nástroje s krátkými a ohnuté s rovnými. U místního klavíru seděl každou chvíli nějaký jiný Viking z celkem asi deseti, někdy i dva vedle sebe u jedné klaviatury. Pouze bubeník seděl stále za svou sadu a celý večer navíc konferoval.

Ne, nechci psát o tom, jaké si celé těleso vysloužilo hodnocení, to si nakonec můžete přečíst v recenzích, třeba na musicserver.cz a najdete i spoustu fotografií. Chci se spíš zmínit o tom, jak celý koncert působil na mne.

Po klidné až laskavě melodické ouvertuře symfonického orchestru Vikingové vstali a obořili se nekompromisně do svých nástrojů. Z pódia se vyhrnula přívalová vlna hudby s hlasitostí startujícího tryskáče. Všechny nástroje, včetně těch smyčcových, však byly dobře slyšet a žádný nepřevyšoval svou intenzitou nástroje ostatní. Nápor tónů rozechvíval mou hruď a úplně mne zarazil do sedadla. Ohromně se mi to líbilo už od první vteřiny.

Zavřel jsem oči a nechal si hlavou probíhat představy vyvolané hudbou. Virtuální film se rozjel okamžitě. Slyšel jsem dětské popěvky a vzpomněl jsem si na bezstarostné dětství u babičky na venkově, koupání v pískovně a na svoje první modré kolo. Slyšel jsem melancholii a hlavou mi proběhly vzpomínky na větrné počasí u moře okolo ostrovů ve Švédsku a barevné podzimní dny v Göteborgu u přátel. Slyšel jsem zvuk mellotronu a vybavil jsem si středoškolské mejdany, na kterých jsme se milovali s krásnými holkami okouzleni temnou a podmanivou hudbou King Crimson puštěnou nahlas až na práh bolesti. Strašně jsem zatoužil vrátit se do těch let a zažít to znovu. Slyšel jsem opakované rytmické motivy a vzpomněl si na své první setkání s magií minimalistické hudby Phila Glasse a Steve Reicha mezi kamarády výtvarníky a studenty FAMU. Slyšel jsem hluboký smutek, před očima mi vyvstal pohled na mého milovaného otce umírajícího na nemocniční posteli a vybavila se mi hrůza zažité bezmoci. Slyšel jsem oslavný patos a naskočil mi obraz bitevního pole s vojáky pochodujícími v šicích za vlast do předem prohraného masakru. Slyšel jsem motivy složitých kompozic soudobé klasické hudby jako něco z Igora Stravinského nebo z Waka/Jawaka a vybavila se mi hudba a obaly desek Franka Zappy, nejgeniálnějšího skladatele a aranžéra 20. století. Pocítil jsem nesmírnou lítost, že jsem jej kvůli bolševikům neviděl na živém koncertě v době, kdy podobnou hudbu psal a hrál i on. Slyšel jsem temné wágnerovské podtóny a vybavila se mi krápníková jeskyně s labutí z Lohengrina na zámku Neuschwanstein. Slyšel jsem sólové výstupy symfoniků na hoboj a fagot a žasnul nad tím, jakou hravou krásu v sobě skrývá jazzová improvizace kupodivu podaná filharmoniky. Doprovod symfonického tělesa v jazzrockově střižených kompozicích s důrazem na nepřízvučné doby přidal hudbě rozměr nového tisíciletí. Slyšel jsem teskný kvil elektrické kytary a vzpomněl si na kamaráda Alberta, saxofonistu, který během vypjatých chvil koncertu jiného norského kytaristy Terje Rypdala spal na stole za řadami diváků tak nahlas, že to rušilo i umělce na pódiu. Slyšel jsem strhující práci bubeníka a vybavily se mi zážitky z řady koncertů, na kterých charismatický bubeník Jack DeJohnette po léta úspěšně učil mne, mou paní a mé kamarády poslouchat se zaujetím a obdivem i velice avantgardní jazz; přitom kdybychom zpočátku stejnou hudbu slyšeli ze záznamu, okamžitě bychom ji vypnuli. Slyšel jsem jednoduché melodie, z jejichž krásy až bolí srdce a pocítil jsem, jak moc miluji svou paní sedící vedle mne. Slyšel jsem mohutné finále zakončující poslední skladbu "Oslo Skyline", zaplavil mne úžas z krásy života, do očí mi vhrkly slzy a film skončil.

Něco takového se mi už dlouho nestalo, snad jen během koncertu "Secret Story Tour" mého oblíbeného skladatele a interpreta Pata Methenyho asi tak před deseti lety. Jinak si na podobně omračující hudební zážitek nevzpomínám. Pokud se vám můj popis zdá poněkud sentimentální, pak prosím, připouštím to. Čím jsme starší, tím větší máme k přecitlivělosti sklony. Ale já to tak opravdu vnímal; samotného mě to překvapilo.

Když jsem v neděli po koncertě jel sám z Radkyně domů do Prahy (a hele, "oslí můstek" nalezen!), pustil jsem si cestou v autě na svém přehrávači Harman záznam koncertu Jaga Jazzist z jejich posledního CD "Live with Britten Sinfonia". Je na něm vlastně úplně to samé, co se hrálo na koncertě v Praze, i ve stejném pořadí, jen s jiným doprovodným symfonickým tělesem. Plouhal jsem se v podvečer po hradecké dálnici, hlasitost na maximum a předjížděly mne i Škody 105 těsně před zánikem. Slunce zapadalo a na obloze vyčarovalo jantarově žlutá oblaka. Vychutnával jsem si pomalou jízdu a zažíval reprízu filmu, který mi můj mozek promítal během koncertu. Zážitku ze sálu se to sice nevyrovnalo, přesto jsem přemítal, co v těch Jaga Jazzist u všech ďasů je, že mne žádná jiná hudba už dlouho tak hluboce neoslovila. Ale už na to asi nepřijdu.

Zkuste tohle: rezervujte si třeba večer hodinku času, zklidněte mysl, nalijte si skleničku něčeho dobrého a pusťte si toto CD na dobré aparatuře pořádně nahlas. Když budete opravdu pozorně naslouchat barvitým aranžmá kompozic a výkonům hudebníků, snad mému zážitku porozumíte. Bude vám možná chvílemi dobře u srdce, chvílemi smutno na duši, ale rozhodně vás to nenechá chladnými. Pokud se nebojíte neprobádaného, jste ochotni v sobě zlomit nedůvěru k neobvyklému a případně vydržet poslouchat i v těch částech koncertu, které se vám třeba nezalíbí na první poslech, odvažte se to udělat. Věřím, že litovat nebudete.