Pád na tlamu v Barceloně

Antoni Gaudí, jáma před muzeem a noční dobrodružství s bidetem

Minule jsme probírali vážné téma prezidentských voleb, tak je zase čas na něco z běžného života. Události v Radkyni zatím na článek nevydají. Napíšu vám tedy o jednom výletě.

Během 3. týdne roku 2013 jsem se zúčastnil pracovního setkání v Barceloně, krásném městě španělského Katalánska. Zbyl čas i na dvě procházky po městě, jehož podobu významně ovlivnil secesní architekt Antoni Gaudí. Tvorba tohoto stavitelského génia zůstává svěží až do dnešních dnů a láká turisty z celého světa. Proto i naše první procházka před začátkem setkání vedla do katedrály La Sagrada Familia, nejvýznamnějšího Gaudího díla, které můžete v Barceloně vidět. Takový kostel se prostě nikde jinde vidět nedá. Jeho tvar a výzdoba vykazuje tolik fantazie, představivosti a hravosti, že je vám až divné, že jde o církevní svatostánek.

Zatímco v Česku sněžilo, v Barceloně svítilo sluníčko a odpolední paprsky světla padaly intarzovanými okny dovnitř katedrály. Udělal jsem pár panoramatických fotek, ale rozdíly mezi světlem a stínem byly příliš veliké. Navíc fotografické možnosti ajfouna 4 jsou chabé. Přesto si vám odvážím nabídnout tři panoramatické fotografie vnitřku katedrály, která ohromí neobvyklou barvitostí a bohatstvím vnitřní výzdoby. Tady jsou: první, druhá a třetí. Můžete si je myší otáčet, naklápět, zmenšovat i zvětšovat. Na některých počítačích je volitelný i tzv. stereografický obrázek, na kterém vynikne klenba katedrály. Pokud ho na svém monitoru nevidíte, stavte se a já vám ho ukážu. Vyjeli jsme výtahem i do špičky jedné ze štíhlých a vysokých věží a pomalu scházeli ze závratné výšky dolů po úzkém točitém schodišti vinoucím se po obvodu věže. Nemělo to chybu.

Zpátky do hotelu jsme šli pěšky a stačili si ještě oživit podobu dalších slavných Gaudího děl, třeba Casa Mila, prošli jsme slavný bulvár La Rambla až do přístavu a pak se vrátili na večerní recepci v hotelu. Nadále to bylo veskrze pracovní.

Skončili jsme ve čtvrtek 17.1. odpoledne. Let domů byl až v pátek v poledne, takže zbyl čas na druhou procházku. Zvolili jsme vrch Montjuïc přímo nad naším hotelem. Tam se nalézá Muzeum katalánského umění, Muzeum etnologie, sbírky moderního umění Fundació Joan Miró, pojmenované po slavném katalánském malíři, stará pevnost Castell de Montjuïc a celý sportovní park hostící v roce 1992 olympiádu. Bylo plus 15 stupňů Celsia, sluníčko svítilo a chodili jsme jen v tričku. A pak se to stalo.

Před muzeem sportu a olympiády, kde je do železného talíře v chodníku otištěna mimo jiné obuvi vítězů i kecka Martiny Navrátilové, jsem těsně vedle cedule na levé straně fotografie na Google Street View zakopl o díru v chodníku a spadl jsem bez varování na tlamu. Rozbil jsem si drahé brýle od Diora, bacil se do hlavy, narazil nos a čelo, pochroumal levé rameno, odřel pravou paži a obě ruce do krve, natloukl kolena a způsobil něco bolestivého v levém nártu.

Jelikož jsem byl doprovázen o mnoho mladším zaměstnancem naší firmy, nemohl jsem dát najevo, že se mi něco stalo, pýcha mi to nedovolila. Pan ředitel je přece jura, žádný vetchý stařík. Počítal jsem, že vše za chvíli přejde. Dělal jsem jako by nic, brýle jsem trochu narovnal, crčící krev z dlaní jsem tu a tam potají otřepal a věnovali jsme se dále prohlídce slavného kopce. Noha ale bolela.

Prošli jsme stadiony a navštívili všechny vyhlídky na město a námořní přístav pod kopcem. Pak jsme vystoupali až do pevnosti na samém vrcholu kopce. Nachodili jsme tak 5-6 kilometrů. Noha už bolela hodně a já začal viditelně kulhat. Nevěřili byste, jak velká se může chodci s bolavou nohou zdát pevnost podobná Josefovu u Jaroměře. Obešli jsme ji skoro celou, ale pak už to nešlo. Musel jsem potupně s pravdou ven a dolů jsme místo pěší procházky sjeli místní lanovkou. Jen tak tak jsem došel do hotelu a svalil se na postel.

Možnost shánět španělského lékaře jsem zavrhnul. Zítra přece letíme domů, nějak to vydržím a doma se uvidí. Dobelhal jsem se později s kolegou do blízkého tapas baru na večeři, dali jsme si dvě piva a šli jsme spát. Jenže noha v noci začala bolet jako čert. Musím ji zchladit. V koupelně byl bidet, v něm by se chodidlo mohlo celkem pohodlně máčet. Ale kde vzít ledovou vodu, když z kohoutku teče jen vlažná? Vzpomněl jsem si na ceduli ve výtahu, že ve třetím patře má být automat na led, obvyklý v lepších hotelích.

Oblékl jsem přes pyžamo hotelový froté plášť a vydal se v půl třetí ráno přískoky po jedné noze z pátého do třetího patra pro led. Žádná nádoba na led v pokoji nebyla, tak jsem sebou vzal plastový koš na odpadky. Můj pokoj byl na konci dlouhé chodby a k výtahu daleko. Tak si tu noční situaci představte:

Postarší rozcuchaný chlap se nad ránem bosý a v pyžamu belhá jako Joffrey de Peyrac chodbou hotelu s košem na odpadky v ruce. U automatu na led se pokouší nacpat koš do otvoru, kudy led vypadává. Tam se ale na výšku vejde leda tak půllitr. Je potřeba udělat z rukou korýtko, strčit je do otvoru a nechat jím kostky klouzat ven do koše svíraného mezi koleny. Kostky s hrozivým rámusem dopadají do koše. V koši přitom skončí jen část kostek, zbytek padá na zem a válí se všude okolo. Plášť i pyžamo jsou od prsou až po kolena mokré. Pak se chlap vleče s těžkou kapající nádobou plnou ledu jako Quasimodo s bezvládnou Esmeraldou výtahem a nekonečnou chodbou zpět pod střechu hotelu.

Proboha, ať nikoho nepotkám, zatím to šlo vcelku dobře, říkal jsem si a vtom bum! … pár metrů před svým pokojem jsem špatně našlápl, nohou projela bolest, já škobrtnul o koberec a mokrý koš mi vyklouznul z ruky. Kostky ledu se s rachotem vyřítily proti dřevěnému obložení na konci chodby. V nočním tichu to byl nepředstavitelný kravál. Strnul jsem jak Lotova žena. Jakmile chodba opět ztichla, zaslechl jsem za jedněmi dveřmi jakési štrachání a kukátkem ve dveřích bliklo světlo. Nikdo ale dveře neotevřel - nejspíš v hrůze, že by musel čelit nějakému ožralému a promočenému šílenci, viditelně postřelenému ve válce pouličních gangů.

Kostky jsem posbíral, vysypal do bidetu a namočil tam nohu. Nebylo to příjemné, ale pomohlo to. Ráno noha bolela o něco méně. V recepci se mne při odchodu ptali, jestli jsem dobře spal a já bez zaváhání prohlásil, že už dlouho jsem se tak dobře nevyspal. Nevím ovšem, zda šlo o obvyklý zdvořilostní dotaz, nebo jestli vyděšený soused odnaproti v noci úpěnlivě volal do recepce o pomoc. Na účtu ale žádná pokuta za rušení nočního klidu nebyla.

Pan doktor v Praze nechal chodidlo zrentgenovat a pak pravil, že mám zase jít domů. Nic zlomeného nemám a on tedy pro mne nemůže nic udělat. Je to prý jen "artróza jako bejk" a jestli chci, může mi předepsat berle. Tím podstatně zmírnil mou bolest a přispěl ke klidu mé mysli. Tak stále trochu kulhám, avšak duševně jsem naprosto vyrovnán.

Zajeďte si taky do Barcelony, nebudete litovat!

Autor: