Jiný kraj, jiný mrav

Blues v pohraničí, výlet s přáteli na Strážní kopec a tři pozorování.

O víkendu, kdy v Nové Pace probíhaly Slavnosti slunovratu, jsme v Radkyni pohříchu chyběli. Nepřijeli jsme, protože jsme měli jiný program. Byli jsme totiž na návštěvě v Českosaském Švýcarsku.

Pohraniční krajina je zde velice malebná, je tu spousta lesů a kopců, cyklostezky, turistické trasy, houbařský ráj a všelijaké přírodní atrakce, radost pohledět. Zároveň je to ale kraj poměrně chudý. Je v něm množství domů s typickou architekturou českého sudetského pohraničí, na které od poválečného odsunu nikdo nesáhl. Nebo jen vybydlel a následně opustil. Po roce 1945 totiž došlo k úplné výměně obyvatelstva. Původní německé obyvatelstvo bylo odsunuto a nahradilo ho nesourodé obyvatelstvo z různých oblastí bývalého Československa. Mnoho domů zůstalo prázdných. Období po roce 1948 znamenalo pro tento region všestranný úpadek. Postupně zanikla veškerá výroba i drobní živnostníci. Zanikly školy a školky. Poklesl počet obyvatel. Bylo zbouráno mnoho domů, včetně vzácných kulturních památek a několika velkých továren. Ani v dobách válek a morových epidemií region nezažil horší období, než za čtyřicetileté vlády komunistů. Dodnes v kraji není mnoho pracovních příležitostí a opravené jsou především rekreační chalupy - vlastněné tzv. naplaveninami, jak nám chalupářům říkají i u nás v Radkyni. Ale pomalu se to zlepšuje a region se vzpamatovává, nejen díky naplaveninám.

Náš dlouholetý kamarád nás pozval na návštěvu do vísky Kopec. Je to malebná osada ukrytá v lesích a pískovcových skalách. Moje vlastní panoramatické foto návsi v Kopci, pořízené mobilním telefonem, je zde; lepší foto návsi poskytuje Google Street View. Ubytovali jsme se v místní hospodě U Oty. Ta je zároveň jediným vesnickým centrem kulturního dění, kde se schází jak místní obyvatelé, tak chalupáři, ubytovaní hosté, cyklisté a návštěvníci z Čech i blízkého Německa (panoramatické foto zahrádky hostince je zde). Mimochodem ve vjezdu do zahrady hostince zachytil Google čirou náhodou i nejpřítulnějšího psa na zeměkouli jménem "Kráska", který žije v hostinci a který se s námi po dobu našeho ubytování v místní hospodě nadšeně družil.

Kamarád Jan, dobrosrdečný a přátelský lesní muž, kterému nikdo neřekne už 40 let jinak než "Bob", žije v obci, kde přes zimu kromě něj zůstávají jen dva další stálí obyvatelé – hostinský Ota a jeho paní. Bob žije v malinkém domečku na kraji lesa. Přes léto si vyrábí desítky až stovky litrů ostružinového a pampeliškového vína, sbírá kilogramy hub a řeže dřevo. V zimě pak dřevem v jediné celoročně obytné místnosti svého domečku topí, jí houby a zapíjí je svým vínem, třídí své milované poštovní známky, poslouchá k tomu rock, blues a občas i jazz, případně sleduje své oblíbené sci-fi seriály ze satelitní televize a tu a tam se podívá na internet. Příležitostně zajde do místní hospody na pivo a guláš. Prahu, kde žil prakticky celý život, už k ničemu nepotřebuje, pouze tam občas zajede za svou starou maminkou či za kamarády. Žije z úspor, důchod bude mít zanedbatelný, vlastně skoro žádný, takže žije skromně a naučil se být zcela soběstačný. Všichni mu ten klid a odvahu opustit pohodlí pražské existence potají trochu závidíme.

Bob měl narozeniny a tak pro přátele uspořádal v zahradě hostince slavnost s pivem, buřty a svižnou bluesovou hudbou. Nechci psát o setkání dávných kamarádů, o buřtech a o pivu, ale o něčem jiném. V sobotu nás Bob vedl na krátký pěší výlet z obce Tomášov na vrch Wachberg v sousedním Německu. Z tohoto výletu jsem si odnesl tři důležitá pozorování.

Za prvé: během cesty jsme překročili státní hranici do Německa. Bylo to na lesní cestě, kde kromě nás nebylo široko daleko živé duše. Hranice byla vyznačena pouze dvěma kameny na kraji úvozu. Dnešní mladí to berou jako samozřejmost, ale my starší si pamatujeme, že bývaly doby – a není to tak dávno – kdy by po nás při podobném překročení hranic stříleli. Nehledě na to, že by tu byl ostnatý drát, plot nabitý elektřinou, zaminované pole a pohraničníci se psy. Nějaký čas od předchozí doby temna sice již uplynul, ale já tuto volnost stále beru jako malý zázrak a v podobných situacích si vždy uvědomím nevyčíslitelnou cenu lidské svobody.

Za druhé: jakmile jsme překročili neviditelnou státní hranici, z ničeho nic začal ten pustý les vypadat nějak jinak. Hned za hranicí byl turistický rozcestník s vyřezávaným reliéfem kohouta. Lavička pro unaveného poutníka, nerozbitá a nepomalovaná sprejovými barvami. Cesta najednou byla bez kamenů a výmolů. Dříví v lese srovnané do metrů a přikryté plachtou. Nikde žádný papír či lahev od piva. Víte, my si často z německé pořádkumilovnosti utahujeme, ale oni o tom nepřemýšlí a udržovat svůj životní prostor čistý a úhledný je pro ně přirozené. U nás se to stále ještě horko těžko učíme, a když se tak podívám po naší krajině, moc v tomto předmětu zatím neprospíváme.

Za třetí: dorazili jsme na německé straně k výletnímu hostinci na vrchu Wachberg s výhledem do krajiny. Venkovní sezení bylo obsazené výletníky, tak jsme vešli dovnitř. Lokál byl absolutně čistý, sněhobílé ubrusy a kytičky na stolech. Zhruba dvanáct obstarožních vagabundů, oblečených na toulání lesem a ne na sváteční oběd, se usadilo ke stolům, pes pod stůl. Číšník v dokonale padnoucím svátečním obleku okolo nás létal jako motýlek, byl nesmírně milý, snažil se rozumět našim objednávkám v lámané němčině a neustále se usmíval. Pejsek dostal bez ptaní vodu. Když pes vyletěl jak střela za domácím kocourem a oba se téměř nadzvukovou rychlostí řítili za ohlušujícího řevu prostorem hostince, číšník nehnul brvou: hosty je třeba respektovat. Cítili jsme se jako velevážení hosté a skoro jsme se styděli, že nejsme lépe oblečení. Dva stoly v lokále byly připraveny na nějakou místní rodinnou oslavu. Návštěvníci oslavy se k nazdobeným stolům začali scházet chvíli poté, kdy jsme se usadili my. Sláva to byla asi velká, všichni byli ve svátečním: nažehlení, namalovaní a voňaví. Ale prakticky všichni z příchozích se zastavili u našich dvou stolů, tedy stolů s úplně cizími lidmi, aby nás pozdravili, usmáli se a popřáli nám hezký den. Je to maličkost, ale příjemná, že? Sice vás už slyším říkat: "Ale to je takový německý zvyk, to oni přece dělají všude". Dobrá, ale proč nemáme takové příjemné zvyky i u nás?

Na zpáteční cestě domů do Prahy jsme se ještě zastavili v Doubici, abychom si prohlédli hostinec obklopený desítkami a možná více než stovkou dřevěných soch a kamenných modelů místních přírodních krás. Pojedete-li kolem, zastavte se tu taky. Najdete zde model Pravčické brány a kamenných varhan, sochy pravěkých lidí, Indiánů, Eskymáků, pohádkových postav, svatých a mučedníků, rozličných zvířat, strojů a rostlin, bludiště s čerty mastícími mariáš, vysloužilé tanky, bronzového Klementa, egyptské božstvo a mumie, Hulka, mravence v nadživotní velikosti, Spidermana, vodníky, Kačera Donalda, Strýčka Skrblíka, krokodýly, římského centuriona, pravěká zvířata, dřevěný motocykl, strašidla, lesní žínky, Bílou velrybu, model akvária i s rybičkami a já nevím, co ještě. Je to strašlivá směsice podivně nesourodých artefaktů, ale jejich prohlídka je ohromně zábavná. Pár obrázků najdete ve fotogalerii na stránkách Staré Hospody.

A o Radkyni zase až příště.

Autor: