Pověst o založení Radkyně

Co se Aloisi Jiráskovi už nevešlo do Starých pověstí českých, historické vysvětlivky a souvislosti.

O vzniku Radkyně se ústním podáním zachovala dobová pověst o třech dobrých kamarádech, kteří založili osady na jihovýchod od Nové Paky. Tuto pověst si naši předkové předávali z pokolení na pokolení. Máte-li chuť, poslechněte si ji i vy (pověst není vhodná pro předčítání dětem předškolního věku):

---ooOXOoo---

V těch dávných dobách se tři přátelé, odvážní a stále svobodní mládenci Radek, Valda a Přibyslav, vojáci propuštění ze služeb krále Přemysla, rozhodli najít si místo k životu někde v neobydlené části země. Poháněla je touha po vlastním obydlí a možná i naděje, že najdou někoho, s kým by založili rodinu.

Dlouho putovali nehostinnou krajinou, kde v jezerech žily vodní žínky, v potocích rusalky, v lesích čarodějnice a ďábelská zjevení, v hradních zříceninách trpaslíci a zakleté panny. Všechna nebezpečenství však společnými silami nebojácně překonali. Po mnohých útrapách a bloudění se octli v čarokrásné kopcovité krajině uprostřed těžko proniknutelných lesů. Půda zde byla těžká, jílovitá a podivně zbarvená do červena. Les, který je obklopoval, byl plný zvuků nočních bytostí a duchů. Nabízel ale hojnost zvěře a rostlin, okolní kopce slibovaly ve svých nitrech skrývat poklady drahých kamenů a zkamenělých bylin. Bystřiny i průzračné studánky nabízely čistou a chladnou vodu.

Znaveni po namáhavé cestě se Valda, Radek i Přibyslav domluvili, že si v údolí opatří něco k jídlu a pak v něm přenocují. Valda nasbíral maliny, Radkovi se kuší podařilo ulovit mladého kance a Přibyslav nasbíral plnou helmici hub. Pojedli a uhasili žízeň. Přiložili pod oheň, aby pod jeho ochranou před nočními běsy nabrali spánkem nové síly. Pak se na ložumentu z lesního jehličí uložili k odpočinku.

Co se však nestalo! Uprostřed temné noci se náhle ozval hrozný hřmot, z ohně vyskočil jasný zelený plamen a vedle ohně se zjevila strach nahánějící mužská postava. Muž byl vysoký a statný a oděn byl v hrubý šat z lněného plátna. Mezi vousy na tváři mu rašily drobné houby a mezi nimi pobíhali rezaví mravenci. Hlavu měl pokrytou listem lopuchu. Vypadal dost divně. Spáči se rázem probudili, vyskočili a sáhli po svých zbraních.

Tajemná postava je však zdviženou rukou zarazila a pravila: "Strachu netřeba! Jsem čaroděj Fibich z Kamenice a čekám zde na statečné muže, kteří by mé trápení ukončili. Mám dvě dcery, Bělou a Studénku, na jejich výchovu však žel nestačím. Mravnost jsem jim vštěpoval, leč proradné lesní žínky a potměšilí trpaslíci na scestí je svedli a k frejům je poňoukají. Radovánkami s pitím medoviny čas svůj s nimi dcery mé tráví, místo aby na potomstvo myslely. Manžely by hledat si měly, ale jen zlatem a červenými kamínky se krášlí, barevné kameny ze země vybírají a jimi prsty své zdobí, místo aby lněné plátno k užitku rodin tkaly. Duchy zemřelých pro zábavu svoji vyvolávají, místo aby v hospodářství se činily a krávu podojiti či máslo stlouci se učily. Mým radám nenaslouchají a na čistotu mého šatu nedbají. Věru nevím, kam lehkomyslnost jejich povede a kdo se o mne ve stáří postará. Pomůžete-li mi, královsky se vám odměním. Zklamete-li, hněv můj vás nemine."

Mládenci se čaroděje ptali: "Jak ti můžeme pomoci?". Čaroděj se jim pokoušel vysvětlit, že každý z nich se nejdříve musí usadit, ale moc smyslu celá jeho řeč mládencům nedávala. Náhle čaroděj zbystřil a vykřikl: "Je čas odejít. Jak ta baba kozu dojí, to se nedá poslouchat!" a zmizel v ostružiní. Místo zeleného plápolání oheň zase jen rudě žhnul.

Na druhý den ráno mládenci přemítali, zda noční setkání s čarodějem bylo skutečné, nebo zda to byl jen těžký sen. Večer totiž snědli ohromný talíř kančího na malinách a lysohlávkách, a takhle se nacpat těsně před ulehnutím neprospívá dobrému spaní. Moc si na čarodějovo noční sdělení nepamatovali, ale protože se báli jeho hněvu, začali jeden po druhém vykonávat jeho nejasné pokyny.

Radek uchopil svou kuši a vystřelil šíp od tábořiště směrem na severovýchod. Šíp letěl tak, aby jej Radek mohl následovat. K zemi šíp klesl vedle studánky za zalesněným hřbetem kopce, ze kterého bylo v dáli vidět zasněžené hory. Radek rozměřil pozemek okolo studánky lánem a začal patnáct českých loktů na sever od studánky kopat. Po chvíli ze země dobyl celou hromadu drahých kamenů - achátů, jaspisů, karneolů, záhněd, ametystů a křišťálů přesně podle čarodějovy předpovědi. Pak se pustil do kácení stromů, aby vytvořil místo pro budoucí obydlí a hospodářství. Tak byla založena osada Radkyně.

Přibyslav vystřelil ze své kuše směrem na severozápad. Šíp vystoupal až téměř na vrchol kopce s úzkou prašnou stezkou. V tom místě bylo mnoho včelstev poskytujících sladký med i cenný vosk. Přibyslav se zde vedle úzké stezky do vzdáleného Jičína usadil, aby zbudoval obydlí a stal se zemědělcem a výrobcem medoviny i vonných likérů. Tehdy byly položeny základy Přibyslavi.

Valdův šíp z kuše se vydal směrem na jihozápad přes vrchol kopce porostlého verpány. Valda jej následoval do kotliny při bystřině, která se dále rozšiřovala a vtékala do malého rybníka obklopeného hustými a tmavými lesy. Valda se rozhodl usadit se poblíž rybníka a na bystřině zbudovat mlýn. Na tomto místě později vznikla osada Valdov.

Po pár lunách Radek ve strži u vodopádů potkal krásnou dívku s bílými vlasy, úzkým pasem, bujnou hrudí a zlatým náhrdelníkem posázeným červenými kamínky. Byla to čarodějova dcera Bělá. Radkovi se moc líbila. Sice se trochu obával čarodějova varování, že jeho dcery jsou krátcechvílnice, paběhlkyně, a možná i piplavice, ale přesto ji pozval na posezení u korbele medoviny u kamaráda Přibyslava za kopcem. Bělá se přestala bát; Radek se jí taky líbil a pozvání ráda přijala. Na posezení přivedla i svou sestru Studénku, lepou tmavovlásku s blankytně modrýma očima a neuvěřitelně štíhlýma nohama, která uměla léčit horkost magickými kameny a ovládala jazyk německý.

Celkem rychle vyšlo najevo, že čaroději už stáří zastřelo mysl a jeho úsudek o dcerách nebyl z nejsprávnějších. Stížnosti, které mládencům podal o svých dcerách, byly z velké části popletené; například trpaslíka v kraji už dávno nikdo nepotkal. Obě dívky byly veselé a šikovné a práci se taky nevyhýbaly. O tatínka se vzorně staraly, jen on to vždycky zase zapomněl. A že byly obě trochu vilnice, to vůbec nebylo špatné! Byly prostě mladé a mládí má na divokost jaksi nárok.

Mládenci s dívkami se už při prvním setkání spřátelili. Zanedlouho Radek pojal za manželku Studénku a Přibyslav se oženil s Bělou. Zbudovali si roubenice pěkně jílem vymazané, mechem utěsněné a slámou zastřešené. Radek se stal ratajem, Přibyslav krčmářem. Studénka využila zásoby Radkových kamenů k léčení v širokém okolí a Bělá zase vyráběla šperky osázené granáty vyrýžovanými z potoka Zlatnice na východ od vodopádu. O tatínka čaroděje se všichni nadále starali společně, často jej v jeho hospodářství navštěvovali a nic nedbali jeho věčného huhlání, že je všechno špatně a co si nezařídí sám, to nemá. Na svoje sliby o bohatství, které mládencům učinil, se už čaroděj nepamatoval, ale nikdo to neřešil. Tak si obě rodiny spokojeně žily obklopeny houfem dětí a lidé v kraji je měli rádi.

Dobrá pověst lidí v kraji přilákala řadu dalších osadníků a na okolních kopcích byly vystavěny hrady Pecka, Kumburk a Levín. Tak Radek pomohl založit historii novopackého kraje pod severními horami. Hrot šípu jeho kuše, který kdysi určil místo založení osady, se na jeho památku v obci přechovává na čestném místě. Jména ostatních zakladatelů se stala vzorem pro pojmenování osad v okolí; jména přetrvala až do dnešních dnů.

Aha, a vy se ještě ptáte, co bylo s Valdou? Ten na své přátele rozhodně nezapomněl a občas se taky zastavil na korbel medoviny v Přibyslavově krčmě. Do manželství se však příliš nehrnul a kamarádům jejich ženy Bělou a Studénku nezáviděl. Hodně času totiž trávil v radovánkách s Němcem Heřmanem z nedaleké osady na severozápad od mlýna a lidé si o jejich neobvyklém vztahu leccos potají šuškali. No znáte to: lidé si toho tolik navymýšlejí a v jejich řečech bývá tolik zloby! Prý jsou Valda s Heřmanem tajní samcoložníci. Ale i kdyby byli: co je komu do toho?

---ooOXOoo---

Vysvětlivky: historické souvislosti, které stará pověst odráží; je jich překvapivě mnoho:

Za vlády Přemysla Otakara I. (1197–1230) se začalo s osídlováním naší země. Vrchol kolonizace, kdy se na území Čech, Moravy a Slezska usídlilo nejvíce lidí z německých zemí, přikládáme vládě Přemysla Otakara II. (1253–1278). V té době bylo běžným jevem zabírání a osídlování zalesněných území. S růstem počtu obyvatel evropského kontinentu přestávala stačit půda, proto lidé nejprve káceli stromy, a když byla všechna dostupná půda obdělaná a nestačila uživit vzrůstající počet obyvatel, začali zakládat vesnice na řídce osídlených územích.
Ve středověku žilo v na území Čech málo lidí a vesnice byly od sebe vzdáleny často i desítky kilometrů neprůstupnými lesy a křovisky, téměř bez cest. Cestování bylo namáhavé a nebezpečné. Vesnice proto musely být soběstačné; i v malé vesnici se muselo vyrábět skoro všechno. Nejstarší osídlení našich zemí vznikalo v úrodných nížinách a postupem času se rozšiřovalo. Zpočátku osidlovali území dnešního Novopacka většinou Češi, v století třináctém se k nim připojili vesničané pocházející z přelidněných německých oblastí.
Našli vhodné místo pro vesnici, zpravidla zarostlé lesem, rozdělili parcely pomocí tzv. lánů, vykáceli les a odstranili pařezy. Raně středověká vesnice byla stavěna živelně, bez územního plánu. Byla v blízkosti vodního zdroje. Domy byly jednoduché dřevěné konstrukce zpola zapuštěné do země. Za hlavní stavební materiál sloužilo do konce 12. století dřevo, které pro své tepelné vlastnosti zůstávalo hlavním stavebním materiálem. V oblastech s nedostatkem dřeva a kamene se používalo i hlíny. K důležitým stavebním materiálům je nutno zařadit i mazanici a proutěnou konstrukci.
Vesnice se začaly měnit začátkem 13. století a nabývat uspořádané podoby. Objevovaly se stodoly, chlévy, sýpky, vodní mlýny, ale i krčmy. Na okraji vesnic stály hospodářské budovy a hned za nimi v úzkých parcelách se táhla pole. Měla tvar, jaký vyhovoval orbě pluhem. Otevřenost vesnice usnadňovala rozšíření nebo zmenšení plochy polí. Změnila se i podoba obydlí. Vesnické stavení získalo kamennou podezdívku, stěny z kmenů otesaných na kulaté nebo půlkulaté. Trámy byly v rozích pevně spojené. Mezery mezi nimi byly utěsněny mechem a jílem. Střecha byla pokryta slámou. Vcelku nuzné ubytování přispívalo k celkové bídě středověkého venkova.
Kolem roku 1350 zakládání měst a vesnic ustalo a mnohé z nich následně zpustly a zanikly.

Tolik pro pochopení tehdejší doby a okolností, za kterých vznikala i osada Radkyně a které jsou dobře patrné i v pověsti o jejím založení.

Autor: