Příběh trochu osobní
Setkání po 35 letech: Amsterdam 1976 a závod Českým rájem 2011
Světlejším okamžikem letošního léta v Radkyni pro nás byla návštěva mého dávného přítele Leslieho, který žije v USA na Floridě. K tomu mám příběh, to si poslechněte.
V roce 1976 jsem zázrakem získal devizový příslib a vydal se s báglem na zádech stopem do vysněného liberálního Holandska. Komunisti na takové výlety moc peněz neposkytovali; peníze totiž potřebovali pro sebe, ne pro obyvatelstvo. Příslib byl na 300 amerických dolarů na tři týdny, čili bylo to jen tak tak na přežití. Měl jsem sice nějaké peníze "stranou", rafinovaně schované před celníky, protože převoz valut přes hranice byl trestný. Ale ani to nestačilo a v cizině proto bylo nutno ukrutně šetřit. Moje angličtina byla chatrná a já sbíral odvahu, abych se seznámil s podobnými nemajetnými poutníky z celého světa, kteří by mi poradili, jak v cizím městě přežít za málo peněz. Naštěstí v Amsterdamu jich tenkrát bylo víc než dost. Přespávat jsem se naučil v kempu u někoho ve stanu (většinou u nějakých děvčat), nebo pod širákem. Živil jsem se převážně pivem a hranolky s majonézou, které v zemi větrných mlýnů prodávali za pakatel na každém rohu; s jedním pytlíčkem za 50 centů se při troše sebezapření dalo vydržet až do večera.
V kempu na místě, kde probíhaly olympijské hry v roce 1928, jsem se seznámil s vysokým Kanaďanem jménem Leslie (krátce Les). S ním a s pár kluky a děvčaty z různých koutů světa (z Anglie, Kanady, USA a Francie) jsme přes den hodně chodili do muzeí, například do Van Gogh Museum, Rembrandthuis nebo Anne Frank House. Večery jsme pak trávili v amsterdamských rockových a jazzových klubech a hospodách, vzpomínám si na jména Paradiso nebo Melkweg; tyhle kluby tam jsou dodnes. V kempu jsme pak po návratu dlouho probírali a hodnotili uplynulý den; bože to byly bezstarostné časy!
Les měl plány stát se profesionálním hudebníkem, a tak pro mne byl zajímavým partnerem pro konverzaci. Povídali jsme si o všem možném, hlavně ale o mém (dodnes) nejoblíbenějším hudebníkovi jménem Frank Zappa, kterého jsme oba rádi poslouchali. To nás asi k sobě přitáhlo. Dychtivě jsem lovil každé anglické slovo. Hledal jsem vysvětlení textů písní, které jsem sice všechny uměl nazpaměť (a většinu si jich pamatuji dodnes), ale jejichž významu jsem tenkrát dost často nerozuměl; hlavně kvůli slangovým výrazům a taky kvůli americkým reáliím, které jsem tehdy vůbec neznal. Leccos jsem se dozvěděl a ohromně to pomohlo mé angličtině. S Lesem jsme si padli do noty a na amsterdamský výlet proto rád vzpomínám.
Pak jsem se vrátil přes Dánsko domů. Les mi pár let posílal všelijaké výstřižky z novin, kde se o Franku Zappovi psalo. Dokonce Franka Zappu vyfotil během koncertu na pódiu v Montrealu, fotku podlepil tvrdým papírem a šťastnou náhodou se dostal do blízkosti Zappovy kapely po jednom z koncertů. Poprosil principála Franka, aby se mi na paspartu podepsal. Pomohlo vysvětlení, že je to pro kamaráda v komunistické zemi za železnou oponou; když to Frank Zappa slyšel, nařídil prý celé kapele, ať se podepíše taky. Pak mi Les podepsanou fotku poslal. To je poměrně neobvyklé, nemyslíte? Především proto, že šlo o ceněné podpisy rockových hvězd, které byly koncem 70. let na vrcholu popularity. A taky proto, že fotku s podpisy si Les nenechal pro sebe a poslal ji raději mně. Hodně si toho dodnes vážím a dodnes mám taky tuhle fotku v pražském bytě pověšenou na čestném místě.
Pak ale naše korespondence postupně ustala. Já pracoval na počítačích v matematickém výzkumáku pro blaho lidu a socialismu, Les střídavě skládal a hrál se svou skupinou, nebo pracoval jako realitní agent a správce realit. Jak se s přáteli nevidíte, výměna informací se zpomaluje, protože písemná korespondence to nezachrání. Léta utíkala.
Po více než 30 letech (!) a po změně našeho režimu se mi Les najednou ozval e-mailem. Vzpomněl si na mě a začal moje jméno hledat tím nejjednodušším způsobem: na internetu. Našel ho v internetovém blogu jednoho mého kamaráda z americké společnosti, se kterou moje firma spolupracuje. Napsal mu, získal mou e-mailovou adresu, vzápětí mě kontaktoval a poslal mi fotku celé skupiny mladých lidí, kterou udělal před tou strašnou řadou let v amsterdamském kempu. To mi fakt vyrazilo dech. Skoro jsem se nepoznal, poznáte mne vy?
Les se v mezičase v USA stal uznávaným hudebníkem, který vydal řadu CD. Začali jsme si zase psát a dohodli jsme se, že nás Les přijede navštívit a vzpomínky na čas společně strávený v Amsterdamu oživíme. A jak jsme se dohodli, tak se koncem srpna 2011 i stalo. Když jsme se uviděli, okamžitě jsme se poznali ... i po těch letech. Les si naplánoval zhruba týden většinou v Praze, kde chodil po památkách sám, protože jsem na něj v pracovní dny neměl čas. Na víkend s námi ale odjel do Radkyně.
Trochu jsme se obávali toho, jak pohodlná bude naše chaloupka pro někoho, kdo žije ve velkém bytě na Floridě, kde je skoro stále teplo a dívá se přitom z okna na oceán či do zálivu Tampa Bay. Taky nám Les říkal, že má alergii na kočky a přitom jedním z obyvatel naší chalupy je kočka Můra. Jenže nakonec se jeho alergie vůbec neprojevila a s ubytováním byl spokojen. Asi to bylo tím, že sám žije v bytě s krásným pejskem, který se jmenuje Elvis Hendrix, takže na zvířecí alergeny musí být celkem zvyklý.
Do Radkyně jsme dorazili v pátek, to ještě proběhlo v poklidu. Jenže v sobotu jsme měli velké plány a hned časně ráno vypuknul závod Českým rájem. Nejdřív jsme vyrazili na Kozákov, vylezli jsme na rozhlednu a sledovali starty odvážných letců na parašutistických "matracích", pak do Bozkovských jeskyní hodit minci do magického podzemního jezírka, pak na hrad Valdštejn s nově zrekonstruovanými a zpřístupněnými prostorami. V kostele zrovna probíhala svatba a my se museli během prohlídky proplétat mezi svatebčany; bylo to příjemné zpestření výletu. Odpoledne jsme ještě stihli navštívit hrad Kost, kde je halaparten a obrazů tolik, kolik jen srdce milovníka historie ráčí. Už před vstupem do Kosti začalo hustě pršet a my vlezli do hospody před hradem na pozdní oběd. Dali jsme si něco, co se na jídelním lístku jmenovalo "sobotecký řízek", ale když jsme jej vší silou žvýkali, došli jsme společně k závěru, že se potravina měla spíše jmenovat "frýdecký řízek", protože válcovny plechu za studena jsou přece ve Frýdku-Místku. Otrávené a unylé číšnici ale kvalita podávaného pokrmu byla lhostejná, Pohlreicha na ni! Po skončení prohlídky halaparten jsme památek už měli až po krk a vyrazili jsme zpět do Radkyně. Večer jsme se zmohli jen na sledování DVD s koncertem Milese Davise.
V neděli jsme brzo ráno vyrazili do Pece pod Sněžkou, vyjeli lanovkou na Hnědý vrch, prošli se krátkým okruhem kolem lanovky, pak si prohlédli náměstí ve Vrchlabí a vrátili se přes Borovnici a Pecku do Ježkova statku, kde jsme se na rozdíl od Kosti najedli dobře. Pak jsme se vrátili do Prahy. Večer jsme ještě stihli zajít za mými známými hudebníky do jazzového klubu Agharta v Praze. Závod po atrakcích skončil a já konečně padnul do postele.
Není důležité, co všechno jsme stihli vidět, ale hlavně jsme si celou dobu povídali. Probírali jsme svůj život a své kariéry, své rodinné vztahy, své úspěchy i neúspěchy, politiku, ekonomii, přírodu, život na Floridě, všelijaké konspirační teorie, zdraví a nemoci, různá náboženství, život v Praze, historii, hudbu, … přišlo nám oběma, že jsme se neviděli vlastně jen krátce. Navázali jsme tam, kde jsme před 35 lety skončili, když jsme se po společně stráveném týdnu rozloučili a odjížděli z Amsterdamu každý na jiný konec zeměkoule.
Jsem moc rád, že jsme se po těch všech letech opět setkali. A taky že jsem mohl kamarádovi alespoň trochu oplatit jeho přátelství v době, kdy jsem kvůli bolševikům sám mohl nabídnout jen málo co. Znovu jsem si ověřil, že nejtrvalejší přátelské vztahy se navazují v mládí. Lidská povaha se v životě zpravidla příliš nemění a co se člověk naučí mít rád v mladém věku, zůstane mu blízké po celý život.
Doporučuji vám, zkuste to taky. Vybavte si někoho, kdo vám býval hodně blízký, ale koho jste léta neviděli. Napište mu. Až se sejdete, budete překvapeni, jak strašně málo se lidské názory a zvyky mění s věkem. A jak rychle opět najdete společnou řeč.
Autor:  Richard KubátVydáno: 14.12.2011 14:00 Přečteno: 48849x Hodnocení: 92% (hodnoceno 19x) |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
No a navíc: komu by se v romantické "kapesní" krajině Českého ráje s hrady, zámky, jeskyněmi a zříceninami nelíbilo? Tohle v Americe opravdu nemají, i když přírodních krás mají určitě víc.
A ještě k tomu pravdivý.
Díky za něj
R