Vzpomínky na léto

Jak v naší vísce pomalu plynul čas od léta až po nebývale vlahý podzim 2011

Léto uteklo, ani jsme se nenadáli. Bylo takové nemastné, neslané, ani horko, ani zima, dost pršelo a ve vsi se moc nedělo. Pokusím se v rychlosti shrnout uplynulých pár měsíců a třeba mi někdo ze čtenářů pomůže přidat ještě něco, co mi uniklo.

Ve vsi zdárně pokračuje několik staveb. Pod kovárnou už je zastřešeno a podle mého názoru už i zazimováno. Na severním okraji vsi u nového starosty obce po zpoždění v listopadu konečně přivítali tesaře a dům už je na zimu pod střechou. U Krausů pomalinku ve volných chvílích rodinka upravuje novostavbu a nijak s úpravami nespěchá; na otázku, kdy se k nám přestěhují, jsem slyšel jen "až to bude hotové". V bývalé hospodě se staví nové zdi na severní a západní straně; asi už stavebník došel ke správnému názoru, že bez toho by mu dům spadl na hlavu. Jen dům číslo 1 letos žádné stavební změny nedoznal, tedy alespoň z pohledu zvenčí; stavebníci asi nabírají dech a střádají.

Parcelu číslo 313 přiléhající k severnímu okraji vsi, o které jsem psal na "Obecní vývěsce", získal ve dražbě pan Lukáš Plechatý z Liberce (už je to zapsáno v katastru). Jsem zvědav, jestli se na parcele začne něco dít, nebo jestli investice do této parcely byla jen uložením peněz na bezpečném místě.

Na druhou stranu chalupa číslo 35 je na prodej. Majitel Mojmír mi vysvětlil, že každé z jeho dětí má svou chalupu či dům; navíc jsou tu nějaká vnoučata, takže na návštěvy a údržbu radkyňské nemovitosti se nedostává času a sil. Máte-li zájem o chaloupku v naší malé vesničce s krásným výhledem na hrad Pecka, dejte mi vědět a já vám poskytnu na majitele kontakt.

O Radkyni poslední dobou neztrácejí zájem zloději. O některých incidentech jsem psal v článku "Zlodějské rejdy". V mezičase místostarosta Miloš se svou paní odvážně vyplašili další zloděje v opuštěném domě č. 14; jestli tato zpráva získaná od agentury JPP pravdivá, patří manželům můj obdiv, já bych se střetu se zloději bál. Bylo by dobré, kdyby šlo o tyhle zloděje, o kterých psali v Deníku Jičínska a kteří jsou, doufejme, již tam, kam patří, tedy za mřížemi.

Letos vznikla v naší vsi malá zoologická zahrada. Má formu pastviny před skladovací halou. Pasou se zde přítulné ovečky a malinké kozy. Bylo tu ještě prasátko, to ale zdrhlo; asi se prohrabalo pod plotem a ve vidině čerstvých žaludů prchlo do okolních lesů. Nebo – v horším případě – ho někdo sežral; možná ti zloději. Děti tohle místo milují a na prasátko naštěstí už zapomněly.

Zato koček přes léto citelně ubylo. Na smrt nemocnou potulnou bílou kočku s blankytně modrýma očima zvanou Makropulos jsme museli nechat u veterináře uspat, "naše" Veverka asi nepřežila další koťata a někde v ústraní odešla za věčnou miskou mléka. Koťata se ztrácela průběžně. V den, kdy tohle píšu, už kolem našeho domu obchází jen naše domácí černá neurotická Můra s bílou špičkou ocásku, Veverčin černočerný potomek zvaný Céma ("celá máma", podle Veverčiny husté a hrubé srsti) a dva potomci Makropulos: Felix a Julča, divocí bojovní tvorové, kteří lidem příliš nedůvěřují. Když koček bylo přes deset a my kupovali třicetikilové pytle s kočičími granulemi jak na běžícím pásu, zdálo se, že kočky se množí geometrickou řadou, ale příroda asi má samoregulační mechanismy. Tak ušetříme, i když zmizelých kočiček je nám líto.

Největší letní událostí ve vsi byla asi svatba v čísle 36, když si Robert bral 17. července 2011 za ženu Moniku. Dostali jsme též pozvání a strávili jsme s různými sousedy pár příjemných chvil. Na zahradě vyrostl jídelní stan a v dřevěném altánu naproti se objevil sud s pivem. Pivo bylo dobře vychlazené a Moničin strýc Láďa se o nás s donáškou tekutin staral jako o vlastní. Největší bomba ale bylo jídlo. Všechno bylo dobré, od svíčkové od Robertovy maminky až po závěrečná Béďova grilovaná kuřata. Chtěli jsme s přicházející tmou odejít, ale protože ani jedno jídlo se nedalo odmítnout, domů jsme se spíše kouleli.

V létě vyspravili silnici v Loučení, kterou poničila minulá zima se všemi těmi výkyvy teplot nahoru a dolů. Takové změny teplot jsou pro narušené povrchy silnic vražedné. Po zimě byla silnice v Loučení téměř nesjízdná, teď po zaflastrování těch nejhorších děr je poněkud sjízdnější, ale že by byla v pořádku, do toho má stále daleko. Kdyby ji bývali rovnou vyspravili až ke třídírně odpadu, vyšlo by to levněji. Měla k nám tehdy Jeho Svatost papež dorazit; to by se na opravu celé silnice peníze bývaly našly. S podivem je, že peníze se našly na opravu silnice nad pivovarským rybníkem, kde jsou čerstvě zaasfaltované praskliny v místech, kde se bortí opěrná zeď a kde auta nemohou jezdit. Jaký význam má tato oprava, to mi skutečně uniká, zvlášť když město běduje nad nedostatkem peněz na bazén. A do toho přišel problém se Štikovským hotelem a peněz bude zase méně. Obyvatelé Novopacka mají nekonečnou hrůzu z možnosti přeměny bývalého hotelu na ubytovnu pro občany, které už jinde nechtějí. Jestli to radnice nevyřeší, zlomí to současnému zastupitelstvu v příštím volebním období vaz.

Přibyslavští si postavili na rovince před hospodou nové sportoviště, spojené s udírnou a zastřešeným kuchyňským zázemím pro pořádání sportovních klání a sousedských setkání. Mají tam kromě udírny i dřez na mytí nádobí, ledničky a další věci nutné pro společenská setkání různého druhu spojená s konzumací jídla a pití. Musím říci, že proti naší hasičárně, která se v Radkyni používá pro stejné účely, to na Přibyslavi mají šikovnější; hlavně proto, že tam mají přivedenou vodu a doslova u nosu krásné hřiště. Můžou tu ten nohejbal hned vedle spláchnout chlazeným pivem a únavu zahnat opečeným buřtem. A nemusí se trmácet do hospody; slyšel jsem drb, že v poslední době hospoda místní moc neláká.

Pro mne a mou paní však letošní léto bylo zatíženo smutnými věcmi. V sobotu 13.8. mi umřel po dlouhé nemoci můj milovaný táta. Byli jsme s ním do poslední chvíle a snažili se mu nějak pomoci v jeho boji se Zubatou. Dodnes se z toho neumím vzpamatovat, hlavně z toho pocitu bezmoci a neodvratitelnosti osudu. Zážitky z nemocnice se vryjí do paměti jak znamení ohnivým cejchem a denně se mi vracejí; mám pocit, že mi tahle událost přeskupila životní priority a změnila mou povahu. Táta mi strašně schází a je mi nekonečně smutno. Ale naštěstí mám s tátou mnohem víc veselejších a příjemnějších zážitků a ty, doufejme, časem převládnou. Po celý život mi táta byl vzorem a na jeho výchovu nezapomenu, co sám živ budu. Myslím, že v Radkyni ho měli všichni rádi; byl nekonfliktní, přátelský, vstřícný, vždy ochoten naslouchat a pomoci. Problémy ostatních vždy kladl před problémy svoje vlastní nebo své rodiny. On sám měl radkyňské taky rád a naše víska pro něj byla tím nejmilovanějším místem na světě. A že toho světa zcestoval pěkný kus: od Japonska, Dálný, Střední i Blízký Východ, přes západní Evropu až po Jižní Ameriku. Jeho duše však navždy zůstane v naší chalupě v Radkyni.

Tenhle web jsem z velké části celou dobu tvořil kvůli nemocným rodičům, kteří už do Radkyně nemohli jezdit a zajímalo je, co je ve vsi nového. Když mi oba umřeli, vyhasla jedna z mých zásadních motivací k psaní článků pro tento web. Místním moje články často moc pod fousy nejdou a od nich asi další impuls ke psaní nedostanu. Proto hledám jiný důvod, sílu a chuť do dalšího psaní. Ale rozhodně to nehodlám vzdát. Jen to zatím jde ztuha.

Přišel podzim, listí opadalo, lidé zmizeli ve svých domech, rozezněly se cirkulárky a vzduch leckde provonělo čerstvě nařezané dříví. Je čas shrabat opadané listí a vymést žlaby a kanály. Je čas přezout gumy. Je čas uložit kolo a připravit lyže. Je čas přikrýt trvalky chvojím. Je čas zavolat kominíka. Je čas kočkám vyrobit domeček, kam se schovají před mrazem. Jaká bude ta letošní zima? Naši milí sousedé z čísel 40, 29 a 21 nám ochotně pomohli složit brikety, tak si myslím, že i když zima bude krutá, přežijeme ji my i naše kočky. A uvidíme se zase na jaře; do té doby si budeme psát. Tedy psát budu já, vy – prosím – alespoň čtěte.