Festival umění v Uhlířích

Máničky v kraji, anglické snídaně, střety s normalizační mocí, kuřákův zlý sen

Před časem mi napsal čtenář "Arbi" z Uhlíř, že mé texty rád čte a já mu slíbil, že napíši o Uhlířích. Tenhle slib se dá snadno splnit. Pobyt v této vísce byl totiž před léty mým prvním setkáním s krásným krajem Novopacka a Bělohradska.

Psal se rok 1973, byly školní prázdniny mezi 3. a 4. ročníkem na gymnáziu a já vyrazil s kamarádem Petrem navštívit známé, se kterými jsem se nedávno spřátelil. Cela banda mých nových kamarádů a dalších mně doposud neznámých jedinců přebývala v domě č. 43 v Uhlířích. Dům v té době patřil rodičům kamaráda Jirky. Lidí trávících týden v tomto domě bylo tak kolem dvaceti. Týdenní akci dali mí vesměs umělecky založení kamarádi vzletný název ART FESTIVAL BĚLOHRAD JULY 73.

Dům, který nás hostil, měl bohatou historii. Jak šel čas, budova byla hospodou, nevěstincem se dvěma děvčaty v horních ložnicích a později i školou. Využití domu se v průběhu let měnilo a měnila se i jeho fasáda a nápisy na jeho průčelí. Některé z nápisů byly stále zřetelné a kouzlem nechtěného se poskládaly do věty "NAŠÍ MLÁDEŽI HOSTINEC". To nás dostávalo. Když se pozorně podíváte na fotografii z té doby, kousky toho nápisu stále rozeznáte nade dveřmi (klikněte na fotku, zvětší se):

Banda trávila svůj čas výlety po okolí, provozováním hudby, výrobou všelijakých výtvarných artefaktů a jak už to v těch letech a v tom věku bylo zvykem, hodně času věnovala i návštěvám hospod a restaurací. Tehdejší zřízení sledovalo podobné party bystrým okem, protože za nedostatkem konformnosti tušilo odpor k politice a komunismu obecně, zvlášť když to byly samé máničky. Myslím, že ve většině případů to byla úvaha zcela oprávněná. Party se stahovaly na venkov do malých vísek kvůli pocitu větší svobody a volnosti. Během společných setkání vznikala pevná a dlouholetá přátelství, případně i pozdější manželské vztahy.

První průšvih nastal hned na začátku akce. Držitel nemovitosti vyrazil uvítat další návštěvníky na vlak do Lázní Bělohradu. Před tím však vyvěsil na dům jako vlajku a poznávací znamení kus látky asi dva metry vysoký, na kterém byla zřetelně vytištěna bílá číslice 68 na černém podkladě. Původně tam bylo CTX 68 jako Centrotex 68, ale písmena někdo odstřihnul. Celá banda se vrátila večer z města v dobré náladě, ale náladu rychle zkalili sousedi, kteří přispěchali s informací, že tu byla Veřejná Bezpečnost, pohoršila se nad číslicí 68 (právě začínala tuhá normalizace, pamatujete?), vlajku strhla a odvezla. Jinak, než na udání, to nejspíš být nemohlo. V Jirkovi hrklo. Sám se zase tolik nebál, ale jeho táta, pokud si dobře pamatuji, byl vojákem z povolání. Sice byl stavební projektant, ale kdyby se aféra rozmázla, mohl přijít o místo. A kdo ví, jestli by to nebylo horší – doba byla zlá. Tak se Jirka vydal zpět do Lázní Bělohradu zeptat se tzv. příslušníků VB, o co jim vlastně šlo. Ti o ničem nevěděli; byli to prý asi novopačtí soudruzi. Do Paky bylo příliš daleko, auto nikdo neměl, tak to Jirka nechal plavat. Naštěstí to nemělo žádné následky.

Později – až ve svobodné době – se zjistilo, že tou dobou jezdila podobná partička kamsi do Horního Javoří či Arnoštova. Ta se však tenkrát pravděpodobně více vymezovala politicky. Patřil do ní prý i Martin Fendrych, polistopadový náměstek ministra vnitra, dnešní novinář a politický komentátor. Vypadá to, že si chrabří příslušníci prostě jen spletli dvě party. Když na to přišli, nad tou nedůležitou uhlířskou asi mávli rukou. Tak měla shromážděná parta protentokrát kliku.

Přes týden se chodilo do hospod v Lázních Bělohradě. Hodně do tehdejšího hostince "U lípy" hned před náměstím ve směru od Uhlířů. Tahle hospoda tam už není. Taky do Bohumilky, kde vařili. Jeden den měli omáčku s masem a knedlíkem a byla to bratislavská pochoutka, druhý den vyměnili knedlíky za rýži a byla to rýnská roštěná.

Populární byla taky hospoda na křižovatce v Bělé. Byla malinká, ale příjemná. Hospoda v Bělé byla denní a chodilo se tam na takzvané anglické snídaně. Snídaně trvaly dlouho a zpravidla se partě podařilo hospodu do posledního krajíce chleba vyjíst a vypít. Jednou se dokonce stalo, že obsluha za námi musela předčasně zavřít, protože už neměla co prodávat. Možná si uhlířští vzpomenou na toho starého pána, který tam obsluhoval. Byl moc příjemný a hodný. Když zmizel, hospoda skončila. Naposledy jsme jej, myslím, viděli na Silvestra v roce 1981.

Ještě jedna vzpomínka na návrat z hostince v Bělé: cestou do Uhlíř bývala podél silnice naproti Malému mlýnu na Javorce řada patníků. Na následující fotografii několik účastníků anglické snídaně stojí na patnících a malebně obloukem čůrá směrem k Javorce.

My s Petrem jsme přijeli ve druhé polovině týdne. Měli jsme informaci, že banda plánuje účast na zábavě v dřevěné budově v parku Bažantnice, kde se zábavy tehdy konaly. Přijeli jsme pozdě a předpokládali jsme, že parta už celá bude sedět vevnitř, ale jisti jsme si nebyli. Tak jsme u vchodu požádali, zda se můžeme jít podívat, jestli uvnitř máme kamarády. Necháme tam své batohy jako zástavu a když kamarády najdeme, hned zaplatíme vstupné, nebo odejdeme. Dostali jsme památnou odpověď: "Můžete klidně zaplatit, ti v keckách už tam jsou všichni".

A taky že jo. Bigbítová parta držela uprostřed dechovkové zábavy literární večírek. V módě bylo červené víno a pilo se na spisovatele a literární postavy. Každou chvíli někdo vstal se slovy "připíjím na Maryčku Magdonovou" nebo "na slávu Boženy Němcové", případně "kéž nám Karel Havlíček Borovský je stálou inspirací". Při tomto stylu pití si dokážete sami představit, jako to asi vypadalo o půlnoci s naší střízlivostí. Byli jsme mladí.

Dopotáceli jsme se po více než pětikilometrové trase do Uhlíř a zjistilo se, že dům je tak zaplněn, že není kam se uložit. Místo bylo pouze na půdě, jejíž podlaha byla pokrytá roztroušenou slámou. V té době jsem sebou vozil na výlety kromě spacího pytle i houpací síť východoněmecké výroby, která měla tu výhodu, že byla skládací a snadno se dala zabalit do batohu. Spalo se v ní docela pohodlně i ve spacáku. Na půdě byly trámy, mezi které se síť dala natáhnout, tak bylo jasné, kde si zřídím lože. Jakmile jsem se pohodlně uložil, opilecká zpupnost mi velela dát si před spaním ještě cigaretku. Petr už spal hned vedle na slámě. Pak jsem usnul a spal jsem jako dřevo až do příštího dopoledne.

Ráno jsem se probudil s bolestí pod levou klíční kostí a pár vteřin poté se o mne pokusily mdloby. Zjistil jsem totiž, že cigareta mi okamžitě po zapálení vypadla ze rtů hned pod bradu na prsa a tam v poklidu dohořela. Ve svetru, tričku a na kůži jsem měl vypálenou deseticentimetrovou čárku. Na kůži byla čára temně rudá a pálila jako čert. Ale to nebylo nic proti tomu, jak jsem se cítil při představě, že by hořící čvaňhák spadl dolů do slámy. Uhořet jsme mohli všichni; byl to zázrak, že cigareta nespadla při prvním spáčově zavrtění. Mrtvých mohlo být přes dvacet. Tenkrát jsem se z toho oklepal rychle a ani ostatním to, myslím, nezpůsobilo žádnou duševní újmu. Díry ve svetru a v triku mi neuměle zalátala jedna z přítomných krasavic (máničky vždycky měly ty nejhezčí holky), na ránu se dala náplast a šlo se na anglickou snídani. Nikdo to neřešil.

Ještě si vzpomínám, že jsem na zábavě v Bažantnici ztratil občanský průkaz. To byl v té době dost velký malér. V Lázních Bělohradě ale Veřejná Bezpečnost v neděli neordinovala, tak jsme museli zůstat do pondělka, zatímco zbytek bandy odjel domů. Houpací sítě jsme si zavěsili v jednom z těch čtverhranných altánů v Bažantnici; kdo ví, jestli tam altány ještě jsou. Soudruh Veřejný Bezpečný mi občanku v pondělí ráno vydal se spoustou keců o alkoholu (ještě mi nebylo 18 let), o dlouhých vlasech a musel jsem si vyslechnout i žoviální fotrovské poučení o tom, že vlasatce děvčata nechtějí. Já jsem měl jiné zkušenosti a myslel jsem si svoje - jen jsem čekal, až ty kecy skončí. V zásadě to ale nakonec proběhlo bez problémů.

Bujará banda svérázných mániček, která se týdne v Uhlířích tenkrát zúčastnila, má své mládí již za sebou. Máničkami už jsou jen ve svém srdci a svých vzpomínkách. Mnozí z nich mají respektovaná společenská postavení. Jsou mezi nimi výtvarníci, někteří i světového věhlasu, filmový režisér a spisovatel, fundovaná překladatelka z angličtiny, vedoucí pracovník BIS, majitelé IT i jiných firem, obchodníci, podnikatelé, lékaři, ale i dělníci. Někteří už nejsou mezi námi, někteří odešli hledat štěstí za hranice tehdy nesvobodné země. Avšak ti, kteří zbyli, dodnes zůstali dobrými přáteli. Dům v Uhlířích je málo navštěvován současným majitelem a chátrá; řekl bych, že rychleji než jeho tehdejší návštěvníci. Je na něj smutný pohled.

Šest let po "Festivalu" můj táta koupil chalupu v Radkyni, hned za kopcem, který se tyčí nad domem v Uhlířích. Žijeme v něm dodnes a některé bývalé máničky z let sedmdesátých nás tu občas navštěvují; minimálně na Silvestra.

Už víc než 20 let nekouřím, ale jak vidím cigaretu, skoro pokaždé si vzpomenu na tuhle situaci v Uhlířích a orosím se studeným potem.

Možná si z tohoto verbálního cvičení vezmete nějaké moudro i pro sebe. Moje blednoucí vzpomínky tak alespoň ještě na chvíli neodvane neúprosný čas.

--oOo--

Poděkování: Za fotografie a střípky vzpomínek děkuji Vaškovi, za vylíčení historky s vlajkou děkuji našemu dávnému uhlířskému hostiteli Jirkovi.

Autor: