-22°C

Krátkozrací řemeslníci, mladí řidiči v závějích, zrcátko a žíravina, Radkyně je v Evropě.

Žijeme v době ekonomické krize, podniky snižují stavy zaměstnanců nebo úplně krachují, nezaměstnanost roste, platy se scvrkávají, státní zaměstnanci protestují, policisté a hasiči se bouří a lékaři masově odcházejí za snem lepších výdělků. Člověk by soudil, že v takové situaci si lidé budou více vážit nabídek práce a za každou zakázku budou vděčni. Kupodivu jsem se ale v minulém roce často setkával s úplně opačnými reakcemi. Mohu se s vámi podělit o pár zkušeností:

Terénní úpravy kolem domu nám loni zabránily starat se dostatečně o zahradu a strašně nám přerostly keře podél plotu. Nechci už ve svém věku balancovat ve výšce na vratkých štaflích ve svažitém terénu, navíc s běžícími motorovými nůžkami na živý plot. Dokud na to ještě budu mít, objednám raději ostříhání keřů u zahradnické firmy. Keře máme kolem celé zahrady, tak by si zahradník určitě celodenní prací vydělal. Moje paní volala zahradnické firmě, která nám byla doporučena jako specialisté na stříhání keřů. "Jó, paninko, přijdeme, příští sobotu Vás zavolám a přijedu se podívat", říká zahradník do telefonu, "teď toho máme moc, ale v týdnu Vám to upravíme". Příští sobotu žádný telefonát. Žena zahradníka volá, ptá se, zda zahradník má o zakázku zájem a v telefonu slyší na pozadí břinkajících půllitrů, evidentně v hospodě: "Jó, jó, teď nemůžu, ale příští sobotu zavolám a zastavím se". Příští sobotu zase nikdo nevolá. Přemlouvám ženu, aby zahradníka ještě jednou zavolala ona, protože bych na něj už asi křičel. Po vytočení čísla zahradník, ožralý jak puma, blábolí do telefonu: "Kdo volá, jaký keře, já nic nesliboval, dejte mi pokoj". Tak na tohle číslo už volat nebudeme. Nikdy.
Každý rok nám zamrzají žlaby a trubky pro odvod dešťové vody. Ani jejich letošní výměna za zbrusu nové nepomohla. Tak jsme se rozhodli, že i když to není právě levný špás, nainstalujeme vyhřívání žlabů, abych nemusel jako každý rok lézt po štaflích a lít do žlabů horkou vodu tak dlouho, dokud celý systém nezprůchodní. Našel jsem na internetu pár firem, které se tím zabývají, a poslal jsem jim v říjnu zdvořilou poptávku. Firmy bez internetových stránek a elektronické adresy (e-mailu) mne totiž nezajímají. Z šesti oslovených firem mi po urgencích odpověděly celkem dvě. První s tím, že jsou moc daleko (u Prahy), takže nemají zájem. Druhá firma volala s tím, že letos už se to nestihne, ale že se ozvou v prosinci a naplánujeme to. Samozřejmě už nikdo nezavolal ani nenapsal. Tak jsem oslovil firmu místní. Její reprezentant dokonce přijel, prohlédl si chalupu, slíbil vypracovat nabídku - a už se nikdy neozval. Letos tedy oslovím jinou firmu, i kdyby měla být až ze Zemplínské Šíravy. S těmi, které mi neodpověděly, se už bavit nehodlám.
Psal jsem jedné firmě, že bych rád někde poblíž chalupy nainstaloval webovou kameru a že mám zájem o dodávku kamery i o montáž. Připojení k internetu mám v chalupě trvalé a za rozumnou cenu, tak proč je nevyužít i pro oživení těchto stránek momentkou ze vsi? Veřejných webových kamer zase tolik není. Zvýšilo by to přitažlivost stránek a přivedlo by to další čtenáře; o Radkyni by zase víc lidí vědělo. Myslíte, že mi někdo alespoň odpověděl? Samozřejmě, že ne. Tak ten obchod dostane někdo jiný; začnu se o to zajímat na jaře.

Mohl bych pokračovat dál, ale nebudu. Je to stále to samé: dodavatelé zřejmě nemají o naše menší zakázky zájem. Žasnu nad tím, jak často dodavatelé odbývají perspektivní zákazníky. Podle mne je to cesta do pekel.

Sám se snažím každému zákazníkovi odpovědět na e-mail v řádu minut, protože věřím, že platí: "Bis dat qui cito dat" ("kdo rychle dává, dvakrát dává"). Tým v mé firmě je vycvičen, aby v případě, kdy se ozve zákazník, všeho nechal a ihned se zákazníkovi věnoval. Každý zákazník, který u mé firmy chce utratit peníze, je zákazník velevážený a vítaný bez ohledu na výši zakázky. I malý zákazník je důležitý. Často zákazníkům odpovídáme i o svátcích a po večerech a považujeme to za normální, protože slušnost v jednání má za následek dobré vztahy se zákazníky. A bez těch není ani obchodu, ani zisku. Kdejaké firmě to ale dodnes nedochází - nerad se rouhám, ale asi by ještě mělo být ekonomicky o trochu hůř, aby si to někteří konečně začali uvědomovat.

Potřebujeme na jaře zkultivovat trávník na zahradě - vlastně jej založit ve větší části zahrady úplně znovu. To jsem zvědav, jaké martýrium zase zažijeme, až budeme hledat zahradníky, kteří by byli natolik ochotní, aby se milostivě uvolili vydělat si u nás nějaké peníze.

Konec prosince a začátek ledna jsme trávili v Radkyni. Zima ves obvykle vylidní, až na občasné sáňkaře sjíždějící od kapličky dolů do údolí. Zdrojem informací ze života ve vsi jsou pak pouze setkání se sousedy nad šálkem horkého čaje. Na návštěvě u našich milých sousedů, Honzy a Věry, jsme vyslechli dvě zábavné dopravní historky. Snad si vyprávění pamatuji dobře, ale jestli ne, jistě mě někdo opraví.

Honza v prosinci dvakrát pomáhal vyprostit automobil zapadlý ve sněhové závěji na dvou neuvěřitelných místech. První automobil, řízený mužem oděným pouze v tričku s krátkými rukávy a v teniskách (řidič vysvětloval: "vždyť jedu jen kousek"), zapadl do závěje na cestě mezi Uhlíři a Přibyslaví u lesa Na Drahách. Vysvětloval, že byl na cestě mezi Lázněmi Bělohradem a Peckou a navigační přístroj GPS jej vedl touto zkratkou. Tato cesta, jak všichni vědí, je s obtížemi sjízdná v létě, natož pak v zimě, když je půl metru sněhu. Proč řidiče navigace vedla právě tudy, je skutečnou záhadou. Asi to byl nějaký levný přístroj.

Ovšem druhý automobil zapadl na ještě daleko méně uvěřitelném místě. Mladá dívka v novém autě, které právě dostala od rodičů, zapadla při cestě do Lán do hlubokého sněhu mezi radkyňským kravínem a cestou, která vede od lesa Na Drahách pod kótou 455 nad Uhlíři směrem k cihelně. Tam jsou v létě jen na poli vyježděné koleje od traktorů, žádná pořádná cesta - bylo to snad zhruba někde tady. Dívka nejdřív volala o pomoc mamince do Lán. Ta vzala do ruky široké prkno a vyrazila s ním pěšky z Lán po silnici směr Radkyně dceři na pomoc. Pak dívce došlo, že by se asi pomoci od maminky jen tak nedočkala a šla prosit do kravína, jestli by jí nepomohli chlapi. Těm se pomáhat nechtělo, tak jí poslali zase za Honzou. Dobrák Honza musel vzít vlastní traktor a auto vytáhnout na silnici. Jak to řidičku napadlo jet tudy, to není nikomu jasné a ani ona sama to nedokázala vysvětlit. Sám musím přiznat, že bych se po této cestě bál jet i v létě na kole. Jak řidičku mohlo napadnout vyrazit autem do závějí mimo jakoukoli silnici, zůstává mystériem hlubin lidské mysli.

Hlubiny lidské mysli

Žádné další novinky protentokrát nemám. Párkrát jsem byl lyžovat na Prezidentském expresu v Aldrově na svém Trikke Skki. Mrzlo, až praštělo, teplota -22 stupňů Celsia, jelo to jako blesk. Jenže pak jsme po lyžování jeli s mou paní nakupovat, před Ježkovým statkem jsme se střetli s protijedoucím BMW a navzájem jsme si urazili zrcátka na straně řidiče (slovně jsme se s řidičkou BMW X5 ale neuráželi). Prostě se vedle sebe nevešla dvě velká auta na silnici zúžené zmrzlými sněhovými mantinely. Jinak se nic nestalo; jen nové zrcátko narvané elektronikou bude stát spoustu peněz. Ještě že jsem po havárii zrcátko obalil igelitem: je v něm prý jakási žíravá kapalina, která se stará o stmívání zrcátka při oslnění světlem zezadu. Když tahle kapalina vyteče na karoserii, dokáže úplně vyžrat lak. To se mi naštěstí nestalo a dveře měnit nemusím. Říkali mi v servisu, že kdybych prasklé zrcátko igelitem neobalil, žíravá tekutina ze zrcátka, odkapávající za jízdy a zanášená větrem na karoserii, by poničila lak na celém autě. Škoda podle slov technika mohla dosáhnout až 100 tisíc korun. Už prý v servisu takové případy měli. Pojišťovna se dost kroutí tyto škody proplácet. Fuj, to jsem si oddechl; dveře jsou naštěstí nedotčené.

S lyžováním byl kvůli zrcátku konec, protože jsem se bez něj bál vyjíždět do horského terénu. Pak naštěstí přijeli naši nejbližší kamarádi. Strávili jsme společně tři dny vycházkami lesy, loukami i městem, pitím piva v hospodě na Přibyslavi, slavením Silvestra a Nového roku 2011. Na závěr jsme pak první den nového roku zašli - jako na Nový rok již tradičně - do Ježkova statku na dobrou večeři. A jako obvykle jsme se nezklamali; jídlo bylo opět výborné a ani biftek kvalitou nezklamal. Zpracování bifteku je v leckteré restauraci prubířským kamenem, Statek však opět čestně obstál. Tak to všechno dopadlo dobře.

Přeji všem čtenářům především zdraví a jen samé úspěchy po celý rok 2011: ať úsměv po celý rok nezmizí z vaší tváře! A taky aby jaro už tu bylo brzy.

P.S. Získal jsem internetovou doménu "radkyne.eu", tak naše víska učinila další krok ke světovosti. Už nejsme jen radkyňští, teď jsme i Evropané!