Láska na asfaltu
Rockové rozjímání, svérázné vyznání, pštrosí "Sex, Lyže & Cholesterol"
V sobotu 24. července jsem projížděl kolem novopackého pivovaru, na jehož dolním dvoře probíhal koncert "Pačáci sobě". Na pódiu stála novopacké kapela "Switch off". K mému překvapení hrála píseň od Black Sabbath, tedy od kapely, která mě uváděla do vytržení už za bolševika. Chlapcům to docela dobře hrálo a ani zpěvák se mi nezdál špatný. Po skončení skladby jsem jel dál na svou misi po okolí. Když jsem se kolem pivovaru vracel zpět do Radkyně, skupina právě ohlašovala svůj poslední kousek: "Smoke on the water" od Deep Purple. Se zájmem jsem si píseň vyslechl celou. Chlapci tento rockový superhit hráli poněkud pomaleji, než je obvyklé, ale celkem dobře. Zpěvák obstojně zvládal anglický text, ale co naplat, sudičky mu do kolébky nenadělily hlas Iana Gillana a bylo to hodně znát. Ovšem tu angličtinu při ohlašování skladeb si mohl odpustit - jednak mu anglická gramatika dělala potíže a navíc proč oslovovat diváky v Česku cizím jazykem? Je to pokus o světovost? Ale jinak dobrý, palec nahoru.
Že se mé generaci tahle hudba líbí, na tom není nic divného. Stala se součástí našeho životního stylu v době, když s námi cloumala puberta, tedy před nějakými 37 lety. Žádný mejdan se tenkrát neobešel nejen bez krásných holek, ale ani bez nějaké hardrockové desky puštěné s ovladačem hlasitosti doprava na doraz. Bolševik dělal, co mohl, aby máničkám přístup k téhle hudbě přehradil, nebo alespoň ztížil, ale nedařilo se mu to. Dodnes považuji za strašlivou křivdu na celé mladé generaci 70. let to, že ve věku, kdy je každý člověk nejvíc vnímavý, jsme nemohli vidět žádný živý koncert milovaných kapel, protože byly "ideologicky nevhodné" - pro nás ale byly vrcholně důležité. Bolševika jsme za to upřímně a vší silou nenáviděli (a zůstalo nám to dodnes). Mládí odešlo, naše názory na hudbu se začaly ubírat různými směry, ale když slyšíme tyhle staré hardrockové fláky, vždycky zjihneme - s tím se nic nedá dělat; tahle hudba je zarytá hluboko do našich duší.
Co vede mladé dvacetipětileté kluky k tomu, aby hráli písničky rockových dinosaurů, kteří jsou dnes povětšinou již v důchodovém věku? Dnešní kluci ještě nebyli na světě, když tyhle skupiny již daleko překročily svůj vrchol. Hudba šedesátých a sedmdesátých let asi byla něčím výjimečná a soudobé světové kapely nemají ani ty nápady, ani tu instrumentální zručnost, jakou měli rockeři našeho mládí. Najít zpěváka, který by sahal jen o fous výš než po kolena frontmanům jako byli třeba Robert Plant, Ian Gillan, Roger Daltrey nebo Ian Anderson, se dnes jaksi nedaří. Prostě dnešní hard rock už nenabízí takovou hudební kvalitu, tak začínající skupiny sahají po osvědčených klasicích, tím to je. (I když tedy výjimky by se našly: jestli máte rádi hard rock, zkuste třeba Gov't Mule, to je milé překvapení i pro hodně vybíravého rockera.)
Na silnici mezi Horní Novou Vsí a Bělou u Pecky jsem narazil na neobvyklé vyznání lásky. Je vyvedeno sprejem přímo na vozovce. První nápis "Moc pro mě znamenáš!" je před odbočkou na Dolní Javoří, druhý nápis "Jsi úžasná!" je za odbočkou na Uhlíře a třetí, pravděpodobně poslední nápis "Miluju tě!" je v údolí spojujícím Uhlíře a Bělou.
Jak asi tyto nápisy vznikly? Byl autor (či autorka) sám (sama), nebo zamilovaná dvojice putovala údolím a toto svérázné vyznání lásky vznikalo před očima zbožňované osoby? Co když autor (autorka) nejdříve připravil (připravila) nápisy a pak tam jen svou milou jen tak náhodou přivedl (přivedla) na procházku nebo vyjížďku na kole? Nebo jde o platonické vyznání neznámé inteligentní krasavici, objektu skrývané lásky, kterou se zamilovaná osoba ostýchá vyjevit? Či snad jde o pouhý pokus o nejapný vtip, kterému však schází závěrečná pointa? Kdo ví - ale jsem si jist, že většině dívek by takové vyznání imponovalo. Pochlubte se, udělal váš partner či partnerka podobné vyznání lásky kdysi i vám?
V Lázních Bělohradě jezdívám občas kolem pštrosí farmy. "Farma" je možná poněkud nadnesené označení pro těch pár pštrosů, kteří zchátralou usedlost obývají.
Zvíře podobné živému periskopu je opravdu obludná slepice. Hlavu ale má tak malinkou, že bude asi ještě blbější než krůta. Do písku jí však podle odborníků nestrká. Umí rychle běhat, rychlostí až 60 km/h. Taky umí lyžovat. A má prý ohromnou sexuální výkonnost. Občas zdrhá. Při chovu je nutné brát zřetel na to, aby byl pštros v dostatečném styku s lidmi, protože jinak by zdivočel a stal se neovladatelným - jenže já na bělohradské farmě nikdy neviděl živou duši.
Pštrosi se chovají na maso a odborníci tvrdí, že pštrosí maso je velice vhodné pro dietní stravování. Na pohled i chuťově je podobné masu srnčímu a telecímu, neobsahuje téměř žádný cholesterol, obsahuje spoustu proteinů a vitamínů, ze všech dostupných mas má nejméně tuků a tím pádem je vhodné pro diabetiky a pro osoby těžce pracující.
Rovněž pštrosí vejce jsou velice vhodná pro přípravu jídel a jsou připravována stejně, jako vejce slepičí. Je to ale těžká práce: pštrosí vejce mají velmi tuhou skořápku a otevírají se vrtačkou. Do vejce je zapotřebí navrtat asi 1 cm široký otvor; jeho stěna je přitom silná až 3 mm a připomíná tvrdostí porcelán. Jedno čerstvé pštrosí vejce objemem odpovídá přibližně 20 až 24 vejcím slepičím. Představte si, jak velká by musela být ta sklenice, kdyby si někdo objednal například tři vejce do skla. Omeleta ze tří pštrosích vajec by se asi musela servírovat v kortouči. Na Velikonoce by ti nejmenší koledníci malované pštrosí vejce nejspíš ani neunesli. Mělo by se to v Radkyni vyzkoušet; zdroj pštrosích vajec není daleko.
Autor:  Richard KubátVydáno: 5.8.2010 14:00 Přečteno: 35094x Hodnocení: 85% (hodnoceno 10x) |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře