Big band na náměstí

Jazz v Nové Pace, zájem Vlámů o Podkrkonoší, postřehy z koncertu

V sobotu 19.6. jsme se s mou paní na kolech zajeli podívat na novopacké Slavnosti slunovratu, alespoň na chvilku. V programu nás totiž zaujal holandský AMP Big Band. Big bandy obvykle hrají jazz a ten máme se ženou rádi. Má paní dává v hudbě přednost právě velkokapelovému zvuku, protože její tatínek hrával v big bandu Gustava Broma na saxofon a nějaký čas tomuto orchestru dělal i manažera, tak jsem jí ani moc přemlouvat nemusel. Dorazili jsme těsně před začátkem a ještě jsme viděli kousek koncertu pana Luboše Fišera. Nebylo to špatné, pán hrál na kytaru velmi dobře a též obstojně zpíval. Na pódium si na poslední dvě skladby pozval holandského perkusionistu. Jméno toho muže jsem zapomněl, ale je to holandský majitel nemovitostí, který pozval do svého nového sídla v Bukovině celý big band, se kterým kdysi hrával. Prostě parta starých kámošů, která využila příležitosti blýsknout se během dovolené svým repertoárem i na novopackých Slavnostech.

Je zajímavé, jak se Holanďanům v našem kraji líbí. Jak vidím na jaře typické žluté poznávací značky na autech mířících do hor, říkám si: "jaro je tady, Holanďané se rojí". Ale má to své logické důvody. Nizozemsko je placka, jeho nejvyšší hora poblíž Maastrichtu se jmenuje Vaalserberg a měří jen o něco víc než 300 metrů nad mořem. Co je to i proti relativně nevysokým Krkonoším? Zvlněná krajina Podkrkonoší má pro Vlámy určitě ohromné kouzlo. Za oblibu pobytů u nás též může příslovečná holandská spořivost. U nás je proti Nizozemsku stále ještě poměrně levné živobytí a mnoho šetrných Vlámů volí pobyt u nás jako výhodnou a cenově dostupnou dovolenou. Dali byste za jedno pivo 8 Euro, tedy dost přes 200 korun? No vidíte a v amsterdamských hospodách na exponovanějších místech to je docela běžná cena. Naše oblíbené irské pivo Kilkenny je mnohdy ještě dražší. Není divu, že české pivo za 30 korun, docela chutné, navíc popíjené na terase u roubené chalupy v podhorské krajině s hlubokými lesy a rozkvetlými loukami je pro Vlámy úžasná atrakce. Nevěřili byste tomu, kolik peněz třeba ze vděčnosti investovali Holanďané do zvelebení Krkonoš i přes svou příslovečnou šetrnost.

Sami si často neuvědomujeme, v jak krásném prostředí žijeme. Kdysi v mé firmě pracoval jako řadový zaměstnanec Američan, který si tu později po letech vybudoval své vlastní podnikání, nakonec se tu i oženil s Češkou, koupil si psa, zplodil potomka a zůstal v Praze natrvalo. Když tu byl zatím jen krátce, jel s námi jeden rok slavit Silvestra i do Radkyně a Dolního Javoří. Seděli jsme u piva a přišla řeč na místní historii. Randy nám všem tehdy po pár pivech trpce vyčítal: "Tady jsou tisíc let staré budovy, na každém místě je kus hluboké historie a vy okolo toho chodíte a je vám to jedno!" A my mu říkali, že kolem nich chodíme od malička, tak nám to zas tak nepřijde. Randy to ale nedokázal pochopit - není divu, Amerika takovou historii nemá, a proto je setkání s krokem dějin ve staré Evropě pro Američany vzácnější. Je to podobné jako s těmi Nizozemci; cizinci vidí naši zem jinak než my. A skoro bych někdy řekl, že se jim zdá hezčí než nám samotným a víc si kultury i přírody váží.

Ale zpět na novopacké náměstí. Big band tedy nebyl ubytován v Arcadian parku ve Stupné, nýbrž v Bukovině. Není jasné, zda je to Bukovina u Pecky, nebo Bukovina u Čisté, ale to se časem vyjasní. Hudebníci byli všichni tak mezi 55-65 lety věku, na altsaxofon a tenorsaxofon dokonce hrály dvě dámy, jen zpěvačka byla mladší a mimochodem vůbec nebyla špatná. Big band nehrál žádný čistokrevný soudobý jazz, ale spíš hudbu k tanci, i když klasické jazzové skladby se v hudbě též našly. Vystřihli obstojné blues, nějaké evergreeny, latinu - myslím, že to bylo mambo - a zhruba hodinovou sérii zakončili docela svižným rokenrolem. Tady je ukázka jedné ze skladeb:

Zpěváci se snažili vyburcovat posluchače na náměstí k pohybu, nebo alespoň tleskání do rytmu, ale bylo to marné, dechovku prostě kapela nehrála, tak se nikdo moc neradoval. Většina posluchačů proto seděla jak pecky, s pivem v jedné ruce a řízkem v druhé. Roztančit se na chvíli povedlo jen mladý pár, dívku s chlapcem kousek o nás, kteří jediní z dospělých reagovali spontánně. Taky dětem udělala hudba radost a celá skupina holčiček tancovala bez zábran před pódiem; děti se na rozdíl od dospělých dokáží chovat daleko přirozeněji. Bylo jim jedno, jaká hudba hraje. Šilo to s nimi jako s čerty. Jediné, co zbylé návštěvníky na náměstí poněkud vytrhlo z pasivity, byl až úplný závěr koncertu, když většina kapely začala balit své nástroje. Zpěvačka se zpěvákem totiž za doprovodu klávesisty během balení přednesli poněkud jednodušší píseň "Jede, jede mašinka, kouří se ji z komínka". Snažili se zpívat česky a strašlivě přitom bojovali s češtinou, ale bylo to milé. Diváky to poprvé za celý koncert probudilo z letargie a někteří dokonce - světe, div se! - začali tleskat do rytmu. Trochu mi přitom bylo trapně. Je škoda, že návštěvníci neodhodili svůj ostych dříve, nerozhýbali svá těla do tanečního rytmu a nedali kapele najevo, že hraje dobře; celá produkce byla v rychlém tempu a k hýbání přímo vybízela.

Na následující bigbít jsme už nezůstali, i když ho máme taky rádi. Odjeli jsme zase domů a prošvihli jsme tak i závěrečný ohňostroj, který jsme však v Radkyni alespoň slyšeli z dálky, takže se celý program asi vydařil. Myslím, že Slavnosti jsou dobrým počinem a je bezvadné, že se ve městě něco takového daří každý rok pořádat. Doufám, že i příští rok zbude o Slavnostech slunovratu místo na nějaký jazz.

Autor: