Velikonoční Štefan

Letecká Bílá sobota, Velikonoční neděle v neporušené přírodě, Červené pondělí bez feministek

Velikonoce 2010 byly letos celkem brzy. Velikonoční svátky připadají na neděli následující po prvním jarním úplňku. Pokud první jarní úplněk připadne na neděli, slaví se Velikonoce až další neděli. Pondělí velikonoční podle těchto pravidel může připadnout na den v rozmezí od 23. března do 26. dubna. Takže to vlastně ještě tak strašné nebylo: 23. března by to bylo asi ještě na sněhu a kopřivy do nádivky by se sháněly jen obtížně.

Předpověď počasí neslibovala nic zvlášť příjemného: trocha sluníčka v sobotu, chladno a déšť v neděli a pondělí. Zelený čtvrtek a Velký pátek u nás na rozdíl od mnoha evropských států nejsou dny pracovního klidu či svátky. Zahraniční partneři měli volno a v práci skoro nebylo do čeho píchnout. Tak jsme se na Velikonoce alespoň těšili.

Bílá sobota byla ve znamení sluníčka. Už od rána létal nad Radkyní žlutý aeroplán, který cosi sypal na okolní pole. Vypadal úplně stejně jako letadlo, kterým přiletěl pilot Štefan v podání Júlia Satinského ve filmu "Vesničko má, středisková". Ten film jste viděli asi všichni a ne jednou, tak si aeroplán dokážete dobře představit. Co Štefan sypal na pole, není známo; prý něco na hubení plevele - snad nás to neotráví. Při návratu ze své sypací mise létal hodně nízko nad vesnicí, takže představoval neobvyklou atrakci pro obyvatelstvo.

Poprvé v letošním roce jsem vytáhl ven svůj elektrický samohyb Segway x2 jen abych zjistil, že přes zimu se asi poškodily baterie a dojezd vozítka se tím významně zkrátil z obvyklých 20 km na pouhých 12-14 km. To na nějaký fotografický výlet do města a okolí nestačí. Baterky už mají tři roky pravidelného provozu za sebou a záruka na ně je jen 6 měsíců, tak se to asi dalo očekávat. Ale nepotěšilo mne to. Musím koupit nové baterky. Jen aby je dovozci dokázali rychle přivézt; mám abstinenční syndrom z nedostatku výletů na svém milovaném vozítku.

Objel jsem krátkou trasu ve městě, kolem Ježkova statku, pak Krkonošskou až ke mlýnu, Vrchovinskou zpět, pak ulicí Na Horce, Podkláštěřím k Novopackým sklepům, před radnici a Komenského ulicí a Legií až k Lidlu. Od Lidlu pak zkratkou za Velvetou přes trať Přibyslavskou zpět do Radkyně. Lidé se už na rozdíl od zimy procházeli po ulicích a radovali se ze sluníčka. Žádné převratné a viditelné změny nebo činnosti však ve městě zatím nezačaly.

Velikonoční neděle byla na rozdíl od předpovědi taky slunečná a teplá, tak jsem se jel podívat na protější kopec. Zamýšlel jsem vyfotografovat pro tento článek pozemky, na kterých bude stát plánovaná elektrárna, pokud se jí podaří postavit a zprovoznit. Cesty byly ještě rozbahněné; dalo dost práce vyhýbat se hlubokým kalužím a hlavně do nich z vozítka nespadnout. Tady bude, tedy alespoň myslím, elektrárna stát:

Na elektrárnu existuje ve vsi celá řada názorů, pozitivních i negativních a vůbec to nezáleží na tom, zda mluvíte se stálými obyvateli nebo s chalupáři. Některé názory najdete v komentářích k minulému článku. Jedni vítají finanční přínosy pro vesnici a těší se na slíbenou opravu vodovodu a místní komunikace, odvlhčení školy a opravu kapličky. Taky mnoholetá dotace osadnímu výboru může vsi přinést různá zvelebení. Pokud obyvatelé neztratí zájem zúčastňovat se brigád jako dříve, pak kombinace lidské ochoty a financí může udělat divy. K takto smýšlející skupině v zásadě a přes drobné výhrady patřím i já.

Jiní jsou přesvědčeni, že elektrárna není pro podhůří Krkonoš vhodná a že by neměla být vůbec postavena. Nejčastější argumenty, které jsem slyšel, jsou tyhle:

Zemědělská půda by se měla obdělávat a ne zastavět průmyslovými konstrukcemi; bonita půdy není tak nízká, jak uvádí Městský úřad a její využití jako pastviny nebo pro pěstování zemědělských plodin by nebylo problémem.
Statku se výstavbou elektrárny odřízne cesta od okolních pastvin, nastanou problémy s dopravou různých materiálů, daleko více se bude využívat místní komunikace, která následkem zvýšeného provozu bude trvale zablácená a bude se ničit. Statek to poškodí.
Kdo zaručí, že stavitelé elektrárny dodrží své slovo a dotace se po dokončení výstavby nevytratí? Nebyla by to situace, kterou jsme v Česku ještě nezažili. Mnozí se takto bez skrupulí chovají, proč by právě Mivet měl být výjimkou? I když bude existovat smlouva, vždy dá se nějak obejít. Kdo ohlídá, aby investor trvale plnil to, co slíbil?
Elektrárna je ošklivá, rekreace mezi solárními panely není rekreací, podobné stavby do malé vísky v podhůří rozhodně nepatří. Tato investice nezvyšuje - naopak významně snižuje kvalitu života ve vesnici, dotace nedotace.
Investice tohoto typu přitáhne další investory a za chvíli bude Radkyně obestavěná průmyslovými podniky - a kdo by chtěl žít mezi továrnami? Zanedbaný objekt rozpadající se cihelny docela stačí.
Stavba vesnici poničí tak, že to žádná dotace nenapraví. Rekreační objekty i trvale obývané domy ztratí značnou část své hodnoty.
Investor se po skončení životnosti elektrárny vykašle na ekologickou likvidaci, protože nebude chtít vydávat další peníze a trosky konstrukce panelů natrvalo zohyzdí krajinu.

Já těm argumentům rozumím a rozhodně je neodsuzuji. Každý z nás má své priority, životní zkušenosti a postoje. Třeba zemědělec, který je spjat s půdou a hospodaření je jeho celoživotním závazkem, asi těžko pochopí, proč má zemědělská půda ustupovat průmyslové výrobě - z jeho pohledu je to ničení těch nejdůležitějších hodnot; vzpomeňte si na statkářku Havránkovou od Hradce Králové - peníze ji v zásadě nezajímají, ona potřebuje hospodařit na půdě, kterou obdělávali už její předkové. A čert vzal dotace pro vesnici; půda je důležitější. Jiní byli zvyklí relaxovat, sportovat či houbařit v lesích, chodit na vycházky do přírody a klidnit unavené nervy v neporušené přírodě. Poblíž průmyslové stavby to ale moc dobře nejde; o neporušené přírodě se tu moc mluvit nedá. Další názory jsou dány ohromnou mírou pesimismu a skepse, která je pro náš národ tak typická. Není divu, že většina lidí nevěří vůbec ničemu a očekává jen to nejhorší - jsme přece převážně ateistická země.

Na druhou stranu lidé v přírodě žijí a každý z nás nějakým způsobem své okolí přetváří. Každá činnost v přírodě zasáhne do její podoby a mnohdy je takový zásah dost brutální. I zemědělci se umí chovat k přírodě bezcitně. Podívejte se například, co vytvořili severovýchodně od kóty 455 nad Uhlíři poblíž posedu nad cihelnou; tomu se citlivé chování k přírodě nebo dokonce "neporušená příroda" říkat rozhodně nedá:

Pravda bude, jako obvykle, někde uprostřed té změti názorů, pocitů a emocí. Důležité je však to, že na veřejné schůzi, kde investor své plány představoval, žádná z těchto připomínek nepadla. Nebo nositelé těchto názorů na schůzi ke vlastní škodě nedorazili, takže opozice se nekonala. Připomínky ex post se bohužel již nepočítají.

Naše kočka byla překvapená, že v neděli neodjíždíme domů a nevyhnali jsme ji z domu. Vyjadřovala nám pak celý večer svou lásku kromobyčejnou přítulností a kazila mi tak přípravu velikonočních kraslic.

Červené pondělí je čas pomlázky a koledníků. Když jsme byli v Radkyni noví hned poté, kdy rodiče chalupu v roce 1979 koupili, otec mne v rámci spřátelení se sousedy vyslal s místními chlapy na koledu. Tenkrát chlapi mého věku chodili ve velké skupině po vsi a vešli do každého domu, kde tradice obyvatelům velela nalít koledníkům panáka. Ta moje první koleda byla i moje poslední, protože jsem se domů vrátil nejen totálně spřátelený, ale hlavně ožralý jak puma. Rovnou jsem padnul do postele; následná kocovina měla rozměry vpravdě gigantické.

Tenhle velikonoční zvyk už se tolik nedrží, ve světě však jsou některé zvyky dost podivné. Například věřící ze dvou konkurenčních kostelů v Řecku na sebe na Bílou sobotu vystřelují během sváteční mše podomácku vyrobené rachejtle. Ve wikipedii jsem se dočetl, že ve Spojených státech se rodiny schází kolem zdobení vajíček v sobotu večer a během jejich „lovu" v neděli ráno. Vajíčka byla během noci přinesena Velikonočním zajíčkem a poschovávána po domě a zahradě. Důvod, proč by to měl zajíček dělat, se vysvětluje jen zřídka. V Anglii tradičně ženy přivazují muže k židlím a za propuštění požadují peníze. V Norsku je, kromě lyžování v horách a malování vajíček, tradicí řešení vražd. Všechny velké televizní stanice vysílají kriminální a detektivní příběhy. Také noviny otiskují články, ze kterých mohou čtenáři zkusit odvodit, kdo je pachatelem. Samozřejmě také vychází mnoho knih. Dokonce i krabice od mléka bývají potištěny příběhy s vraždami. U nás tohle ale neznáme.

V předvečer letošního Červeného pondělí jsme proto nabarvili nějaká vajíčka, ale po zkušenostech z minulých let jsme jich nebarvili moc, protože jednak je koledníků málo a taky místní koledníci tyto symboly plodnosti a života zas až tolik neoceňují. Spíše je zajímají čokoládoví zajíci a Kinder vejce a ty dospělé zase víceprocentní tekutiny. Tak jsem se večer věnoval malování šutrů akrylátovými barvami. Hezké barevné kameny s obrázky děti milují a vždy si jich pár odnesou. Na rozdíl od vajíček jsou šutráky podstatně trvanlivější - a rozhodně zajímavější ve srovnání s kraslicemi mé výroby. A nespotřebované se dají použít i v dalších letech. Jen je vždy třeba děti upozornit, že vykoledovaný barevný šutr není možno hodit mezi vajíčka, to mívá pro zbytek výslužky katastrofální následky.

Beránka nekupujeme ani ho má žena nepeče, protože beránek, symbolizující oběť za spásu lidstva, obvykle není příliš poživatelný. Většinou totiž strašlivě dusí, protože podle tradice má být suchý a hodně drobit. Kdysi jsme beránka stanovili jako fyzikální jednotku. Stejně jako metr je jednotkou délky a litr je jednotkou objemu, beránek je jednotkou dusivosti. Obvykle se však používají zlomky této jednotky, tedy miliberánek, centiberánek, nebo už jednotka poměrně značně velké dusivosti: deciberánek. Podobně za sovětské okupace lidé podle oficiální formulace "dočasná přítomnost sovětských vojsk" vymysleli jednotku dočasnosti: jeden furt. Ale to jsem odbočil.

Nějací koledníci s pomlázkou v ruce a koledou na rtech dorazili, ale nebylo jich moc. Dětí je ve vesnici podstatně víc a rozhodně jsme byli připraveni na větší účast. Buď to bylo chladným a nevlídným počasím, nebo už tradice skomírají. Nebo se prostě děti jen stydí přijít. Spousta vajíček i čokoládových zajíců nám tak zůstala a zas to budeme muset sníst sami. Pak se nemůžeme divit, že máme nadváhu. Ale potěšilo nás, že s pomlázkami přišla i nastupující generace kluků z vesnice, kteří dnes jsou v těch nejlepších letech. Zdá se, že jim ještě feministky zvyk velikonočního pomlazení dívek a paní zcela nevyhnaly z hlavy, ač se o to emancipované ženy trvale snaží. Kluci si dali panáka, sousedsky jsme pohovořili a celá parta zase šla o dům dál. Udělali nám radost. Ještě kdyby si bývali vzali k Absolut vodce i nějaké to vajíčko, nemuseli bychom se dnes cpát vajíčkovým salátem - už nám leze i z uší.

A jedna informace nakonec: podepsal jsem jako jeden z mnoha obyvatel České republiky výzvu "Nenechme naši zemi zbankrotovat!", protože i já mám obavy o její osud v rukou nezodpovědných politiků bez rozdílu příslušnosti k jakékoli straně. Zkuste si tento dokument, prosím, alespoň přečíst. Pokud usoudíte, že se vás skutečnosti popsané ve výzvě též týkají, připojte i svůj podpis i vy. Děkuji vám.

Poznámka ze dne 21.4.2010: o výzvě se ve svém textu zmiňuje i prof. MUDr. Jan PIRK, DrSc., přednosta Kardiocentra IKEM ve svém článku s názvem "Je dluh České republiky věcí nás všech?"; vřele vám doporučuji si článek přečíst.

Autor: