Překvapivý agresor

Proč se staví plot okolo radkyňské hospody, 17. listopad 1989 v Radkyni, Colas Evropský naposledy

O víkendu před 17. listopadem se přihodila neobvyklá věc. Bylo to, myslím, v sobotu nebo v neděli. Ráno ležím v posteli, naše kočka Můra leží ve svém košíku pod oknem, oba spíme. Najednou se dole u dveří do chalupy ozve zvuk, jako by někdo lomcoval klikou, bouchal do dveří a snažil se je otevřít. Být to v noci, asi bych měl poněkud sevřeno. Bylo ale už denní světlo, tak jedinou překážkou toho, abych se šel podívat, kdo to přišel, byla jen má neochota vstát z postele. Ale už jsem nespal a Můra byla taky ve střehu, uši natočené směrem ke dveřím. Pak jsem zaslechl nějaké vřískání koček, kterých je okolo našeho domu pořád dost a rozhodl jsem se, že neobvyklou situaci prověřím.

Spím v patře, a když vylezu ze dveří, mám hned před očima střešní okno. Před oknem je švestka, již dost zbídačelá nemocí šarkou, ale stále ještě s korunou tvořenou pár tenkými větvemi. Podívám se skrz okno a vidím v koruně stromu na nejvyšší a nejtenčí větvi balancovat kotě jménem Mikešátko. Když mne spatřilo, leklo se tak strašlivě, že žuchlo z těch tří metrů dolů na zem. Naštěstí se mu nic nestalo. Co to kotě vyděsilo a přimělo ho vyškrábat se až do koruny? No nic, kočky mají všelijaké nápady.

Odemknul jsem vstupní dveře a vidím, že klika, dveře i futro okolo kliky jsou celé od červeného bahna. Kdo tu byl tak brzo? A že na kliku sahal tak špinavýma rukama? Nikdo nebyl v dohledu, tak jsem bahno utřel a dveře zase zavřel. Pak jsme s kočkou, která mezitím taky slezla dolů, začali snídat. Sedím ještě v pyžamu u hrnku s čajem a Můra před svou mističkou s kočičími krekry. V tom se ozve z předsíně rána, někdo vpadne do dveří a za chvíli se ozve rachot lahví shazovaných na zem a další podivné zvuky. Tedy hrklo ve mně pořádně. Můra převrhla misku se žrádlem, vletěla pod lavici a schovala se. Snad nás, prokristapána, nepřišel nějaký agresor vykrást? Znáte to, jsou i takoví lidé. Tak jsem v kuchyni popadl ten největší nůž, který v šuplíku máme, a šel jsem s malou dušičkou nahlédnout do předsíně. Na podlaze jsem spatřil rozházené kočičí konzervy, roztržený pytel s kočičími sušenkami, rozmetané lahvičky s mlékem a pokácené lahve od piva a minerálek. Vešel jsem ale taky natolik včas, abych ještě zahlédl ocas velkého černého psa, který právě hledal, kde tesař nechal díru a mizel z dohledu.

Pes byl na 99% Hugo. Hugo patří sousedům Sedlákovým, kteří si opravují radkyňskou hospodu. Ve vsi má Hugo i bráchu, Svobodovic Maxe, úplně stejně vypadajícího pejska, jen o trošku méně divokého. Hugo stále šmejdí po vesnici, tak to byl jistě on; Maxe víc hlídají. Hugo je mazaný jako liška. Naučil se důmyslným způsobem prohledávat radkyňský katastr. Žádný plot jej nezastaví. Vůbec se s tím nepáře, u nás prostě přeskočí pískovcový sloupek vedle kůlny a je na zahradě. U Michala prý taky vniknul na pozemek a serval se s Andym; přitom po rvačce za sebou prý zanechali skalku jak po výbuchu ostrého granátu.

Když Huga pán uváže na vodítko, aby pes nezkoumal vesnici, začne Hugo tak teskně a srdceryvně kvílet, že by se nad ním i kámen ustrnul. Majitel to nevydrží, psa odváže, pes utichne, pak zmizí ... a dál už to znáte. Klidně si otevře váš dům a začne v něm hospodařit. Bát se ho nemusíte, ale dejte si pozor, jestli se náhodou v mezičase nenaučil otevřít i ledničku, abyste ji nemuseli začít zamykat!

Teď už vím, proč Mikešátko vylezlo až do koruny švestky a tam se třáslo hrůzou. A taky myslím, že jsem právě přišel na to, proč majitel hospody jako první začal budovat okolo pozemku plot s nebývale vysokými tyčemi, místo toho, aby se nejdřív pustil do úprav domu.

Po celý prodloužený víkend jsem se jen těžce odtrhával od ČT24, kde běžela spousta zajímavých pořadů s tématikou 17. listopadu. Rád jsem si ty dny připomněl a dokumenty z té doby mne vždy naplní úžasem, vzrušením a obdivem. Mně samotnému i mé rodině přinesla změna režimu zásadní změnu kvality života a poskytla mi příležitost začít od nuly a vzít život do vlastních rukou. Do smrti smrťoucí si toho nepřestanu vážit a stejně dlouho nebudu mít rád bolševiky za to, jak nám v mládí pustošili život a okradli nás o svobodu v nejlepších letech. Ještě daleko víc duševně zotročili naše rodiče; těm ničili prakticky celý život. Ať se ti všichni novodobí bolševici jmenují, jak chtějí, budu na ně vždy hledět s despektem. Svůj názor už nezměním, i kdyby na chleba nebylo.

Autor obrázku je zde. Klikněte na obrázek, zvětší se.

Ale o tom nechci psát, spíš bude lepší zavzpomínat o tom, co se dělo v těch pohnutých podzimních dnech v samotné Radkyni. Už z těch vzpomínek bohužel zbývají jen střípky. 17. listopad 1989 byl pátek a my byli samozřejmě v chalupě. Sami. Informace o mrtvém studentovi začaly už v pátek prosakovat i k nám. Bylo to hlavně proto, že jsme poslouchali Hlas Ameriky, ze kterého jsme se před léty dozvěděli i o havárii černobylské elektrárny. Tato stanice se stala naším hlavním informačním zdrojem poté, co jsme se ten víkend, kdy vybuchla černobylská elektrárna, v Radkyni bez obav opalovali na zahradě - a přitom o nebezpečném spadu radioaktivního prachu, který se při opalování snášel na naše hlavy, sdělovací prostředky budovatelů komunismu ani nepíply. Od té doby jsme se na jiné informační zdroje nespoléhali.

Během víkendu po 17.11.1989 moc nových zpráv nebylo, nebo si je už nepamatuji. Jen někdo ze vsi se nás ptal "co to tam v té Praze děláte?" a jiný zase vznesl otázku "a kdo je to vlastně ten Havel?". V neděli 19.11. jsme normálně odjeli domů a moc jsme toho ještě nevěděli. Jenže jsme se vrátili do rozbouřené Prahy. Celý týden to bylo samé shromáždění a samé protesty. Moc se nepracovalo a stále jsme byli někde v davu na náměstích.

Kamarádi z radkyňské kovárny pracovali oba v televizi a podařilo se jim v době, kdy ještě zdaleka nebylo jasné, kdo vlastně ČST ovládá a řídí a jak to celé dopadne, potají namnožit videokazety se záznamem průběhu demonstrace na Národní třídě. Ten televize zatím nevysílala. Byl na nich i slavný záběr příslušníka VB v bílé přilbě, který se po ztlučení demonstranta vztekle ožene pendrekem i po kameře, která to natáčela. Tenhle záběr později obletěl svět a viděli jsme jej asi už všichni. Jenže v té době televize pravdu do éteru ještě nepouštěla, nebo byly informace značně zkreslené a stále podřízené skomírající oficiální ideologii. Kamarádi nás proto vybavili kazetou se záznamem a my další víkend opět vyrazili do vsi pevně odhodláni přehrát dokument sousedům a odpovědět na otázky zaslechnuté před týdnem.

Videopřehrávač, který dnes prodávají pomalu i v mlékárně, byl tehdy ještě vzácný předmět. My jsme jej nevlastnili. Ve vsi byly, pokud si dobře vzpomínám, tehdy jen dva. Jeden měl Vašek Záveský (Betu), druhý (VHS) měl Joska Portych. Náš záznam byl na VHS, takže volba, kde si přehrávač půjčit, byla jasná. Joska souhlasil a my k nám na sobotní večer pozvali sousedy, ať se přijdou na obsah kazety podívat.

Myslím, že tenkrát se u nás sešli sousedé z celé vsi, většinou naši vrstevníci, dnešní padesátníci. Hovor příchozích se nesl v obvyklých tématech a točil se kolem dění ve vsi, hospodářských zvířat a jiných běžných denních záležitostí. Ještě když jsme kazetu pustili, hovor chvíli pokračoval v původním duchu. Pak se ale začal smích z tváří shromážděné společnosti postupně vytrácet. Hovor ustal. Čím víc bílé přilby mydlily do demonstrantů s květinami v rukou, tím šokovanější diváci u nás byli. Moc dobře si pamatuji, jak zdrcení byli někteří návštěvníci, když záznam skončil - kupodivu hlavně ti, od kterých jsem to čekal nejméně. Do té doby totiž nevěřili, že by se něčeho tak hrozného mohl stát dopustit. To zděšení, které jsem ten večer viděl ve tvářích našich sousedů, nikdy nezapomenu. A pevně věřím, že nezapomene ani nikdo z nich.

V těch dnech před 20 lety začala naše svoboda a do země se vrátila demokracie, která se dodnes pomalu posunuje bolestivými kroky kupředu. Ale svobodnému projevu, který lidem 45 let předchozí režim zakazoval, se my starší učíme až dodnes. Zvlášť když víme, že otevřeně projevené názory často vyvolají nevoli a někdy i přímou zlobu. Mně samému pomáhá učit se svobodnému projevu i psaní článků pro tento webový server; je to takové pozdní procvičování odvahy. Je skvělé, že ti mladší už se svobodou projevu žádný problém nemají, protože jejich hlavy jsou čisté a nezatížené dobou útlaku.

Nakonec už jen pár informací ze vsi opět jen ve zkratce:

Kuriózním zakončením celé legrace s Colasem Evropským je to, že někdo obě svíčky i věneček od pomníčku v uplynulém týdnu beze stopy odstranil. Mám tři teorie na to, kdo to byl:
1. ten, kdo si myslel, že si střílím z Dušiček (přestože o to vůbec nešlo) a pohoršilo jej to,
2. někdo z firmy Colas, kdo jel náhodou okolo a koho urazilo, že si utahuji z nevkusného firemního pomníčku,
3. někdo, kdo potřeboval ten věneček za 75,- Kč a polovyhořelé svíčky se mu též hodily na rodinný hrob, aby pořídil Dušičky levněji - Bože chraň mne od podobných příbuzných!
Myslím, že třetí možnost je nejpravděpodobnější ...
Velkou lípu před domem u Mikšíků vedle školy nechal Městský úřad důkladně prořezat. Můj otec mi říkal, že právě tahle lípa je takzvaná lípa svobody; myslím, že to věděl od starého pana Rumla. Lípy se ve vesnicích vysazovaly v roce 1918 na počest vzniku republiky, takže brzy všechny oslaví sto let; i ta naše.
V Nové Pace je už upravená ulice Legií na křižovatce s ulicí Komenského. Trochu tam zúžili chodníky, posunuli zábradlí na obou stranách a namalovali odbočovací pruh. Vedle aut odbočujících doleva na náměstí jsem na vlastní oči viděl projet i autobus. Myslím, že to plynulosti dopravy ohromně pomůže, hlavně v zimě, až budou městem proudit lyžníci k horám.
22. listopadu bylo v Radkyni celý den sluníčko a bylo tak teplo, že jsme chodili venku a pracovali na zahradě jen v košili; asi to globální oteplování skutečně nastalo, protože v přibližně stejné datum v roce 1989 jsme na demonstracích mrzli jako drozdi a stáli na Letenské pláni na kusech polystyrénu, aby nám neumrzly nohy.