Jak se dočista zničit

Ach ti dodavatelé, krizová situace, dušičková pocta hrdinům, dopravní varování.

Zima je na krku a my jsme se rozhodli ještě před příchodem mrazů naplnit kůlnu uhlím a vymést v chalupě komíny. Uhlí už jsme skoro žádné neměli a zásah kominíka jsme viděli jako naprosto nutný. Před pár lety nás totiž vyděsil metrový plamen šlehající u sousedů v noci za třeskutého mrazu z komína. Prý se to stává u nevymeteného komína. Saze umí pořádně hořet, to jsem předtím nikdy netušil.

Voláme s týdenním předstihem uhlíře. Ano, máme, kdy ty brikety chcete, paninko? Můžu přijet třeba hned. Ale jen ve všední den. Voláme kominíka. Já to tátovi řeknu, dí jeho potomek. Ale táta v sobotu nejezdí. Tak jo, zůstanu v chalupě a vyřídím obě věci najednou. Uhlí v pondělí, kominíka v úterý ráno. Ve středu je svátek, dva dny budu pracovat z chalupy a vyřídím to. Bezvadný nápad. Domluveno telefonicky s uhlíři i s kominíkem. Hurá, zařízeno.

V pondělí nerad vstávám v šest a čekám na uhlíře. Na venkově lidé vstávají dříve, co kdyby přijel ještě za mlhy? 8, 9, 10 hodin ... stále nic. Voláme uhlířům. Von jel na hory, slyším v telefonu. Jak to, vždyť jste nám slíbili, že přijede v pondělí!? No, von jel na hory a k vám přijede až zítra. A proč jste nám nezavolali, že přijede až zítra? No, von musel jet na hory. Diskuse nemá cenu. V úterý ráno vstávám zase v šest. Situace se opakuje. Uhlíř nikde, telefon nebere. Kominík taky nikde, telefon trvale nebere, ani mobil, ani pevnou. Uhelné sklady nezdvihají sluchátko taky. Kde ti chlapi jsou? Proč nikdo, u všech rohatých, neumí držet slovo? Co to je za zvyky? Vždyť přece telefonovat umí!

Jenže neštěstí chodí ve vlnách. Úterý, 13:00. Nebudeme čekat, dáme si oběd. Oběd je na stole. Do toho náhle přijíždí uhlíř i kominík zároveň. Uhlí je o 6 metráků víc, než jsme objednali. Jestli to nechcete, tak já přijedu někdy jindy! Ježíšmarjá to ne, bereme to! Začíná mrholit. Uhlíř se ptá, kam to má složit. Část u nás, část u sousedů. Kominík se ptá: vy jste mě dneska volali? Chci říci jo, asi stokrát, ale spolknu to. Běžím k sousedům, kam se má složit část nákladu. Prší. Uhlířské auto klouže ve strmém svahu a nemůže se dostat na místo skládky. Kominík stojí nad svahem, čeká a podupává nohou. Část uhlí konečně složena u sousedů. Letím zpět do chalupy vysadit okno Velux, aby se kominík dostal na střechu. Taky v poklusu donáším z kůlny štafle. Přijíždí uhlíř, utíkám mu ukázat místo skládky druhé várky. Uhlí složeno, kominík se na něco ptá. Pádím mu odpovědět. Uhlíř chce peníze. Sprintuji pro peníze a platím. Nebesa se trhají a začíná lejt jako z konve. Rychle mažu přikrýt uhlí u sousedů a u nás. Kde je plachta? Čím to zatížit, aby vítr uhlí zase neodhalil? Dírou po vysazeném Veluxu prší do chalupy. Voda teče po schodech a kominík čeká za zaplacení. Platím kominíkovi a řítím se rychle okno zasadit do pantů. Nejde to, okno je těžké a klouže jak had. Jeden člověk okno sám zasadit nemůže, volám ženu. Skřípneme si trochu prsty, ale okno nakonec zapadne. Pořád leje. Žena vybírá ze čtvero komínových dvířek půl popelnice sazí. Sazemi je zasypána i koupelna. Saze jsou všude, je to třeba uklidit. Pak jdeme skládat 30 metráků uhlí. Kolečkem neboli kortoučem do kůlny neprojedeme. A i kdybychom projeli, nevyložíme. Nutno uhlí nosit v kýblech. Mazlavá červenice klouže na rozbahněném trávníku pod nohami. Při nošení do kopce sebou fláknu a kýbly vysypu. Laurel a Hardy by to nesehráli lépe. Naštěstí nic nezlomeno. Sotva tráva trochu oschne, zase sprchne, aby to lépe klouzalo. Půlka složena, padá tma. Vytahuji přenosné lampy. Klopýtám při nošení přes kabely. Kýbly těžknou. Zase prší. Rytmus kyblíků se zrychluje. V kůlně je asi málo místa, uhlí nad objednané množství se tam nejspíš nevejde. Začínají nás oba bolet záda. Lovíme poslední brikety z hromady mokrého prachu. Nakonec se uhlí do kůlny přece jen vejde. Končíme skládání v půl osmé večer na pokraji sil. Házím čtyři promočené košile do pračky. Smýváme ze zpocených těl nánosy uhelného prachu. Dojídáme konečně oběd. Volá kamarád, jestli k němu večer nezajdeme. Ne, nezlob se, my už opravdu nemáme sílu. Teď musíme jen spát. Přijdeme příště. Oblékáme si pyžama. Dveře se otevírají a v nich stojí kamarádi, kterým jsme zařídili dovoz uhlí, lahev vína v ruce. Děkujeme za uhlí, dáte si s námi vínko? No můžete je odmítnout?

V sobotu 1.11. je Všech svatých a 2.11. se slaví Dušičky. Dušičky prý pochází z keltské tradice, ze svátku Samhain. Ten se slavil v den keltského nového roku, v den, kdy se podle keltské víry prolíná náš svět se světem mrtvých. Dušičky jsou vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou na tuto skutečnost připraveni a prochází fází očišťování. Keltové zapalovali ohně, aby se duše pozůstalých mohla ohřát a strávit s nimi noc. Svíčky, které dnes zapalujeme, jsou pozměněnou formou právě takové tradice. Hodně lidí se stále této tradice drží i v naší poměrně ateistické společnosti. Ještě se nás Čechy stále nepodařilo konvertovat z Dušiček na Halloween, stejně tak jako máme kolem Vánoc problém s přijetím odulého tlustoprda Santa Clause, navíc s kalorickou Coca-Colou jako symbolem Vánoc (to je pro nás blbost naprosto kolosální) místo starého dobrého Ježíška s dietním kaprem. Katolické církvi se Halloween zdá příliš pohanský, ale mně se zdá, že je celkem fuk, proč si na své zesnulé vzpomeneme. Hlavně že to uděláme.

Když jsme v pátek přijížděli do Radkyně, celý přibyslavský hřbitov už svítil desítkami svící. Lidé navštěvují hroby, ale kdo ozdobí pomník padlým hrdinům vedle silnice 284 kousek od odbočky k radkyňské cihelně? Protože by na ně asi všichni zapomněli, zašli jsme koupit svíčky a věnečky a v předvečer svátku Všech svatých jsme ozdobili pomníček Colasovi Evropskému a jeho hrdinným druhům, uhrabali štěrk, jak se na Dušičky sluší, a u pomníčku jsme zapálili dvě svíčky.

(Klikněte na malý obrázek pro jeho zvětšení.)

Silnice 284 už nikdy bílou čáru podél krajnice mít nebude, jak to tak vypadá. Asi to nebylo ve stavebním plánu, jinak by tam již bílá čára dávno byla. Alespoň že tam jsou ty patníky. Ale pozor, na části silnice nějaký nebývalý kretén, nejspíš ožralý jak dělo, vytrhal řadu patníků z krajnice a naházel je do louky. Asi tím chtěl okolnímu světu demonstrovat svou jasnou nadřazenost, imponovat kumpánům podobného ražení, nebo se zalíbit nějaké břehulce, pravděpodobně ještě vypatlanější než je on sám. Před časem podobný duševní ubožák pobořil zastávku autobusu u radkyňské cihelny. Bohužel i takoví lidé žijí mezi námi, i když jsem si jist, že z Radkyně to nikdo nebyl. Tak si dejte pozor, až po silnici v údolí pojedete v noci; krajnice je dost strmá a jak za její okraj vjedete trochu rychleji, auto může rázem "jít na budku".

V neděli večer jsme okolo ozdobeného pomníčku jeli domů, svíčky hořely a květinové věnečky ještě byly na místě. Tak snad všichni lidi nejsou takoví lumpové, kazisvěti a vandalové, jak by si většina z nás myslela. A to je dobře.

Autor: