Plodnost malých šelem

Vpád podzimu, hojnost koček, Radkyně a dva světové časopisy

Pátek 9.10. byl asi úplně posledním teplým a příjemným dnem letošního podzimu. Projel jsem na svém dvoukoláku jednu ze svých obvyklých tras Novou Pakou, při kterých pátrám po tom, co je ve městě nového. Kromě trhu na parkovišti pod náměstím jsem nic významného tentokrát neobjevil. Pravděpodobně naposledy v letošním roce jsem se pak vracel domů do Radkyně přes Sýkornici od štikovského hotelu po zelené značce okolo studánky se živou vodou nad závodištěm, přes odbočku k vodopádům a pak po neznačené cestě dolů k lesním domkům a jižně pod kótou 415 Na Kamenici až k radkyňské cihelně. Bylo vidět, že v týdnu trošku pršelo, protože v lese už byly tu a tam kaluže a rozbahněné úseky cesty. Tak to ježdění v lese už po víkendových deštích asi skončilo do té doby, dokud nezačne doopravdy mrznout, ale spíš až dokud příští rok jaro kaluže znovu nevysuší.

Jakmile začne přituhovat, život ve vsi se začne zvolna vytrácet. Lidé se stahují do svých domů, chalup a dílen, hlučné večerní mejdany přestávají a do vsi se postupně s chladem a sychravem vkrádá i klid a ticho. Po cestách chodí stále méně obyvatel a někdy člověk o víkendech po celý den nevidí živou duši s výjimkou osob projíždějících vsí automobily. Koho je ale vidět trvale, jsou kočky. Letos u nás měly dobrý rok, protože se nebývale rozmnožily. Myslím, že drtivý podíl na růstu kočičí populace měl místní playboy Mikeš, o jehož smutném konci jsem psal v jednom z minulých článků. Protože moje paní má na kočky slabost a doma má vždy zásobu kočičích krekrů, všechna koťata i vzrostlé kočky se trvale poflakují kolem našeho domu v toužebném očekávání, že dobré srdce mé ženy jim opět pod nos vyčaruje misku mléka a hrst granulí. Já vím, kdybychom je nekrmili, asi by šly hledat potravu jinam, ale můžete odmítnout nakrmit roztomilé koťátko? To prostě nejde. Říkáme si, že přes týden, když jsme v Praze, se kočky samy odstěhují někam za pravidelnějším přísunem potravy, ale kdepak - jakmile v pátek dorazíme, už nás vítají a se zdviženými ocásky se dožadují žvance.

Nejvyšší plodnost vykazuje potomstvo bílé tulačky, která je ve vsi už řadu let. Je to krásná bělavá kočka s blankytně modrýma očima, ale bohužel dost agresivní; nejspíš proto, že neustále bojuje o vlastní přežití. Moc rádi ji nemáme, protože kouše bez varování. Tahle kočičí babička vrhla - myslím, že to bylo vloni - čtyři koťata, z nichž dvě zůstala poblíž naší chalupy: šedobéžová kočka Jůlinka a černobílý Felix. Felix se v létě někde ztratil, ale Jůlinka letos přivedla na svět dvě překrásná koťátka: zrzavého kocourka, kterého jsme po populárním - a taky zrzavém - bankovním analytikovi pojmenovali Tomáš Sedláček a černozrzavě žíhanou kočičku, které bylo analogicky přiděleno jméno Eva Zamrazilová, podle vrchní ředitelky a členky bankovní rady České národní banky. Důstojná jména, že?

Jenže tím příděl šelem bohužel neskončil. Naše vlastní Veverka má od jara jedno velké a plaché mourovaté kotě s bílými ponožkami (říkáme mu Mikešátko po tatínkovi) a v těchto dnech má někde ve vsi další blíže nezjištěný počet nových koťat, protože stihla tento rok vrhnout dvakrát. Do toho se ještě rozhodla drobounká kočička nejspíš od Záveských, že bude bydlet raději u nás. Je podobná kočičí paní našeho domu Můře (má taky bílou náprsenku a bílou špičku ocásku) a je asi její příbuzná, jen je drobounká a slabá; tak jí říkáme Můřička. No řekněte, co s tolika kočkami budeme dělat? To se prostě musí nějak řešit.

Zima obvykle počty koček zdecimuje sama, ale rozhodli jsme se redukci jejich počtu aktivně podpořit zapojením se do distribuce koček po okolí. V sobotu jsme odvezli Tomáše Sedláčka jedněm dobrým lidem a milovníkům zvířat na Pecku. Eva Zamrazilová ale zatím "své" lidi nemá. Nechcete krásnou černou a zrzavě žíhanou kočičku? Pište, určitě se domluvíme - nic za ni nechceme, jen aby měla domov a lidi, kteří ji budou mít rádi. Přivezeme vám ji až domů, bude-li třeba. A koček bude víc, až naše Veverka přivede své letošní druhé děti ... zima ji k tomu, myslím, rychle přinutí. Tak pište, lidé dobří, koček je v Radkyni dost! Tolik, že by se o nich dalo připravit jedno speciální číslo lechtivého kočičího časopisu:

Ale teď vážně. Znáte časopis National Geographic? Je to populárně-vědecký měsíčník, který se převážně věnuje geografickým, přírodovědným, etnologickým a cestovatelským tématům. Jeho historie sahá až do roku 1888, kdy byla ve Washingtonu D.C. založena National Geographic Society, jejímž hlavním posláním bylo šířit zeměpisné poznání a podporovat vědecké projekty. Zatímco historicky první číslo časopisu si přečetla pouhá stovka nadšenců, dnes jej čte přes 30 miliónů lidí na celém světě. Jedno z nejbližších čísel časopisu bude překvapivě věnováno Radkyni a zvláštnostem jejího okolí. Podívejte se na návrh jeho titulní stránky:

Příspěvek "Podmanivá krása prašných cest" zmapuje krok za krokem faunu a flóru radkyňských cest, které jsou neuvěřitelně plné různých forem života. Článek "Pitná voda v potrubí i mimo něj" se bude zabývat historií místního vodovodu, starostmi obyvatel s jeho údržbou a trvalým úsilím o zachování zdroje zdravé pitné vody na území vsi. "Skvost sakrální architektury" se bude věnovat unikátní architektuře místní kapličky a rozsáhlé rekonstrukci této neobyčejné stavby. Historická studie "Kde vlastně přespal K.H.Mácha" zmapuje pohyb českého básníka v Podkrkonoší a přinese několik překvapivých teorií o míře básníkových vazeb na Radkyni v kontextu jeho tvorby. "Ráj lovců myší" přehledně popíše výskyt, barvitost a zvyky místních kočkovitých šelem a druhy jejich soužití s obyvateli. A konečně článek "Dobrovolní hasiči ctí tradice" představí pevnou pospolitost sousedské komunity a bohatý kulturní život místních i dojíždějících obyvatel. Nezapomeňte si toto číslo koupit u svého knihkupce.