Hrůzostrašný příběh

Slib Městské policie, odložené tryskání, dobrodružství na Kozinci.

V minulém týdnu jsem si postěžoval zástupci vrchního strážníka Městské policie Nová Paka na průjezd těžkých automobilů Radkyní a byl jsem velmi příjemně překvapen, když si pan Petr Jerie přečetl příslušný článek na radkyne.cz a odpověděl mi 3.7.2009 toto:

"K problému, ke kterému dochází nerespektováním zákazu vjezdu vozidlům nad 7t v obci Přibyslav a Radkyně: Městská policie, vzhledem k novým změnám dopravního režimu v centru Nové Paky, zaměřuje svoji činnost a častější dohled nyní především do této lokality. Předpokládám, že by se tak přibližně do týdne měla situace ustálit. Po skočení ME v autokrosu (od 7.7.2009) naplánuji několik kontrol dodržování výše uvedeného omezení, spoluúčast na těchto akcích přislíbila i Policie ČR (ta již kontrolu v lokalitě provádí). Zároveň bych uvítal a požádal Vás; pokud jako osoba v oblasti pobývající máte již nějaký vlastní poznatek o době, kdy k nerespektování dochází nejčastěji, o jeho sdělení."

Myslím, že to je velmi vstřícný postoj a odpovědi pana Jerie si vážím. Snad tedy Městská policie NP trochu pomůže ochránit naší silničku ve vsi. Sám příliš pomoci nemohu, protože v Radkyni býváme ve všední den jen zřídka kdy. Pokud můžete pomoci vy, víte kam se obrátit. Tímto považuji své komentování dopravní situace v Radkyni za uzavřené a vše přenechávám kompetentním osobám.

V Nových novinách číslo 26/2009 vyšel na stránce 6 článek "Vesnice dostanou přes 30 miliónů na vodovody". V článku se praví, že se 40 obcí na Jičínsku dočká nových vodovodů a kanalizací. 50 miliónů již kraj investoval, dalších 20 plánuje investovat ve druhém pololetí. Od roku 2004 vydal kraj na menší vodohospodářské projekty mezi 280 obcí necelých 300 miliónů korun. Ale u nás v Radkyni jako na potvoru furt nic. Už ani nevím, jak bych to komentoval, protože jsem v souvislosti s radkyňským vodovodem již v předchozích článcích vyplýtval všechny perly svého břitkého sarkasmu.

Důležitější než nějaký vodovod ale je to, že stavba fontány před Úřadem pokračuje, i když, jestli si dobře vzpomínám, neměla ona být náhodou hotová už v červnu? Nebo se pletu? V sobotu to sice vypadalo, že došly peníze, protože chodník před radnicí stále nebyl vydlážděn, vzrostlý plevel se vypínal v místech, kde mají být zasazeny stromy a nikde nikdo. V pondělí jsem však na Dukelském náměstí zahlédl potloukat se celkem tři chlapíky tvářící se jako námezdné stavební síly. Usoudil jsem, že se financování projektu fontány tedy nejspíš nezadrhlo. Sice pracovní morálka těch tří působila, jako by byli ve výkonu trestu veřejně prospěšných prací, ale nějakou vlažnou aktivitu přece jen vykazovali. To mi spadl kámen ze srdce; už jsem si myslel, že fontánu nakonec mít nebudeme! Není sice od Radkyně nejblíž, ale nesmíme být sobečtí, chtít všechno jen pro sebe a muset to mít přímo pod nosem.

Ale nechme těch vážných věcí; jsou tady prázdniny a začíná čas výletů a dobrodružství. O jeden náš zážitek se s vámi rád rozdělím - je to hrůzostrašný příběh s dobrým koncem a ponaučením pro čtenáře. Podotýkám, že příběh je pravdivý a nepřibarvený; přesně tak se to stalo.

V Nových novinách jsem se dočetl, že na Kozinci byla otevřena nová rozhledna. Hle, nová atrakce! Okolí v okruhu 50-70 km již s mou paní známe jak své vlastní boty, tak vzhůru na výlet s novým cílem. Rozhodli jsme se vyrazit tam v sobotu, ale stále pršelo, tak bylo třeba počkat, až déšť ustane. Cesta k rozhledně není nikde popsána, tak jsme zkoumali mapu. Zjistili jsme, že k rozhledně je nejblíže ze vsi Vidochov. Podívejte se na turistickou mapu - z Vidochova podle mapy vedou dvě krátké uličky směrem na sever a ta pravá z nich pokračuje cestou až k rozhledně. Snadná věc, jdeme na to, vždyť je to jen kousek.

Když přestalo pršet, vyrazili jsme směr Kozinec. Bylo teplo, vlhko 100% jak v tropech, tak jsme se oděli jen do triček s krátkými rukávy, krátkých kalhot a sandálů. Zaparkovali jsme ve Vidochově u kamnářství. Rozhledna byla dobře vidět z parkoviště a my začali hledat cestu podle mapy. Jenže místo ulice vedla z rušné silnice Nová Paka - Horka směrem k rozhledně jen nezřetelná cesta; vlastně jen dávno zarostlý mělký úvoz. Vydali jsme se úvozem, který postupně splynul s loukou. Louka byla po trvalých deštích podmáčená, tráva skoro do pasu. Občas jsme šlápli do louže. Boty a ponožky byly v cuku letu mokré. Když jsme došli k lesu, terén se začal zdvihat, přibyly ostružiny a maliny, které se občas i s šípkovou růží zakously do našich holých končetin. Pak kopřivy. Lány kopřiv lísajících se k našim holým nohám. Krpál pokračoval lesem kluzkou hrabankou a mazlavou červenicí, pařezy a chroštím a stále se zdvíhal. Rozhledna přestala být vidět. V botách nám čvachtalo. Moje žena klela jak pohan. Popálené nohy od kopřiv pálily jako čert. Šplhali jsme jako kamzíci, terén se zdvihal víc a víc. Už po kančích stezkách ani nešlo šplhat, porost se zvýšil až skoro po bradu, cesta nikde. Klopýtali jsme po nohou i rukou mokrým porostem a po jedlých houbách. Občas jsme upadli a naše odění začalo vykazovat rozsáhlé fleky od trávy a bahna. Krucinál fagot, kde ta zatracená rozhledna je? Skoro jsme to už vzdali, ale náhle jsme zaslechli lidské hlasy a vzápětí nad bujnou vegetací spatřili telekomunikační věž s rozhlednou. Prodrat se přes dva ploty školkou s metr vysokou hustou mokrou trávou, to už bylo jen drobné zpestření výletu. Mokří, špinaví, zpocení a unavení bojem s mokrou a bránící se přírodou jsme konečně dorazili k úpatí rozhledny. Zašli jsme si během této anabáze dobře pár set metrů východně od rozhledny.

Vyšplhali jsme do výše na návštěvnickou plošinu. Výhled je slušný, jen počasí a vlhký vzduch moc daleké pohledy v sobotu nedovolovaly. Spoustu pěkných snímků najdete v článku v Nových novinách o rozhledně, moje fotky jsou proto záměrně trochu jiné. Použil jsem objektiv "rybí oko" pro pohled od úpatí věže až po horizont. Schválně, jestli vás při jejich prohlížení taky budou brnět nohy a chytat závratě jako mne při focení. Klikněte si na některý obrázek a prohlédněte si galerii z Kozince; na třetím snímku (vpravo nahoře) je dobře vidět oplocená školka, kterou jsme se museli cestou prodrat, protože obejít prostě nešla:

Ještě když jsme byli na plošině, volali nám naši kamarádi, že jsou v kraji a jestli prý s nimi půjdeme někam na večeři. No jasně, že jo. Po té štrapáci nám vyhladovělo, jejda, půjdeme, a jak rádi! Z ochozu jsme viděli automobil na parkovišti a cestu vedoucí od úpatí rozhledny. "Bude nám to trvat asi 10 minut k autu a za 10 dalších jsme v chalupě", slyším ženu říkat do telefonu.

Slezli jsme dolů a vyrazili po cestě, o které jsme předpokládali, že vede k vidochovskému parkovišti a že jsme ji nějakým nešťastným řízením osudu při pochodu k rozhledně minuli. Jenže cesta se začala stáčet na Paku a tam jsme neměli namířeno. Museli jsme chtě nechtě uhnout do louky směrem, kde jsme tušili Vidochov. Louka končila strmým srázem a nešlo tudy jít. Jenže my jsme do údolí potřebovali. Tak vzhůru dolů, bez bázně a hany, vše začíná podruhé! Nedovedete si představit, kolikrát jsme na svahu uklouzli a spadli zadkem do bahna, zakopli o spadané stromy, omotali si nohy ostnatým drátem z ostružin, popálili si holeně kopřivami, šlápli na shnilý pařez na zvířecí stezce a kdo ví, co ještě; naštěstí v té džungli nerostl bolševník a jen nějakým zázrakem jsme nešlápli do vosího hnízda. Když už jsme byli na okraji Vidochova, postavil se nám do cesty plot lesní školky, který bylo potřeba obejít. A nebyla to nějaká krátká vzdálenost, jistě jsme ušli tak 200 metrů vysokou a mokrou vegetací. Když už plot školky skoro končil, cestu nám přehradily husté šípkové keře. Pokus o proniknutí za ně skončil krvavýma rukama; krev se na našich rukou mísila s černým bahnem. Hned za keři začínala další oplocená školka těsně přiléhající k plotu té, podle které jsme se plížili již drahných pár desítek metrů. Tak znovu přes plot do školky, vzhůru kopcem, podruhé přes plot ven ze školky, dolů ze srázu, plantáží mokrých kopřiv, kluzkým bahnem po zadku, zvířecími stezkami, přes bodláky ... nebudu vás už unavovat. Vyšli jsme prakticky na stejném místě, ve kterém jsme do lesa vlezli. Trvalo to skoro hodinu. Celou dobu nás provázely zvuky civilizace. Je neuvěřitelné, že můžete uvíznout v téměř bezvýchodné situaci a přitom máte civilizaci na dohled.

Po cestě k autu jsme podruhé míjeli pouličního (nebo spíš posilničního?) prodejce ovoce. Hleděl na nás jako na přízraky. Všimnul si nás (a my jeho) po cestě k rozhledně: původně viděl poněkud omšelý, leč stále ještě funkční pár. Ale zpět se vlekla dvojice zjevných zkrachovalců, promočená, zakrvácená, obalená bahnem, na tváři strhaný výraz, šaty poničené zelení trávy, ponožky s nachytanými semínky lesní vegetace a klopýtající kalužemi zpět k parkovišti. Kde ti lidé byli? Zúčastnili se přespolního vytrvaleckého běhu? Byli snad odborně ztlučeni tajnou policií?

Zničeni výletem jsme usedli do automobilu, bahno nebahno, kůže nekůže. Kamarádi mezitím už čekali před chalupou. Skoro nás nepoznali, tak jsme se nejdřív museli ve sprše zbavit nánosů špíny a pak hurá do Ježkova statku. Tam jsme konečně našli kýženou oázu klidu a uklidnění rozbouřených smyslů. Máme tuhle restauraci moc rádi, zatím nás nikdy nezklamala: jsou tam milí a navíc dobře vaří.

A to ponaučení nakonec? Nedělejte to tak, jako my. Až budete chtít jít na rozhlednu, přečtěte si článek v Jičínském deníku, pak jeďte až za Vidochov. Silnice za koncem vsi se zatáčí nejdřív doleva, pak doprava a před vrcholem kopce uhnete vlevo na cestu. Kousek se po ní dá jet a pak je tam improvizované parkoviště. Od parkoviště dojdete na rozhlednu po cestě, vyhnete se džungli a nezlomíte si nohu. Alespoň doufám. My si škrábance a šrámy totiž léčíme ještě dnes.

Po celý zbytek víkendu jsme se pak cíleně věnovali méně náročným činnostem. Nejdobrodružnější z nich byl podvečerní sběr přemnožených slimáků. Jakékoli větší vzrušení by nás totiž definitivně dorazilo.

Autor: