Záhadný dům na Husově kopci

Hrůzný zážitek, nepřístupný dřevěný kostelík, konec romantiky.

V sobotu jsem se rozhodl jet se rozkvetlou přírodou podívat na řecko-katolický kostelík, který jsem našel nejdříve ve Wikipedii a později i na mapě Nové Paky, ale vlastně jsem se k němu ještě nikdy nešel podívat a neviděl jsem jej na vlastní oči. Dřevěný řecko-katolický kostel do svého rodného města nechal v roce 1930 přemístit továrník Otto Kretschmer z tehdejší Zakarpatské Ukrajiny: z Obavy u Užhorodu. Pochází z 18. století, věž je doložena k roku 1788, na území Čech a Moravy bylo kostelíků převezeno celkem šest. Podle informací z průvodců má interiér novopackého kostelíku být zdoben pozdně gotickými sochami světců a má zde také být umístěn nádherný bohatě vyřezávaný oltář z konce 17. století. Je příjemné mít nějaký cíl vyjížďky a nejezdit jen tak. Těšil jsem se na kulturní zážitek.

Vyjel jsem kolem Ježkova statku ulicí Na Vyšehradě a hledal jsem, kudy se ke kostelíku dostat. Cesta směrem k závodišti podél lesa byla špatná volba, pořád byl po levé straně plot, tak jsem se vrátil a vjel do Försterovy ulice, která slibovala více. Jenže na konci ulice byla zavřená vrata, výhružné cedule oznamující volně vypuštěné psy, zákaz vstupu, na vratech zrezivělý řetěz se zámkem, který už dlouho nikdo neodemknul. Za dveřmi zchátralá vrátnice, na jejímž okně byla položena otřískaná cedule s ještě částečně zřetelným nápisem "KOSTELÍK". Bál jsem se vkročit vzteklým psům vyčkávajícím na kořist někde ve skrytu křovin přímo mezi tesáky a nahlédl jsem pouze opatrně za branku. V dáli parku, který prozrazoval zručnou ruku zahradníkovu, ale už asi hodně dávno, byl skrze stromy vidět dům. K němu od branky vedla asfaltová cesta zřetelně kvalitnější než ta, kterou nám vybudovali loni v Radkyni. Dům vypadal udržovaně, střecha se zdála nová, ale z komínů se nekouřilo, všude ticho a nikde ani živáčka. Záhada, říkám si, tady asi bydlí nějaký introvertní multimiliardář, který nechce být lidem moc na očích. A v tom se za mnou ozvou kroky. Na ulici stál muž v montérkách a hleděl na mne smutnýma očima. Povídám mu: "Dobrý den. Mohl bych se Vás, prosím, na něco zeptat?". Muž na mne hleděl a mlčel. "Zajímalo by mne, co to je za dům, ten za bránou, nevíte, prosím, kdo v něm bydlí?". Ticho a další dlouhý pohled. Odpovědi jsem se nedočkal.

Pohlédl jsem opět na dům a hrůza mi sevřela útroby. Co když v domě bydlí nějaký následovník ďábelského zelenookého doktora Fu Manchu, který skryt v tichém domě za stromy pěstuje v jeho temném sklepení útočné vojsko zrzavých mravenců, vypasené lidožravé housenky a obří jedovaté houby. A tato esence zla čeká na svůj den, kdy lidstvu ukáže, kdo je pánem světa. Onen muž, který mi neodpověděl na otázky, je sluha, který nějakým zázrakem a za velkého strádání unikl ze spárů jisté smrti ve službě proradnému a šílenému vědci. Ten mu však ještě před tím stihnul vyrvat jazyk z úst, aby nebohý sluha nemohl vyzradit děsivá tajemství záhadného domu a jeho ponurých sklepních prostor. Probůh, on je němý! Otočil jsem se ... a muž byl pryč. Dobrý Bože, pravdu se už nikdy nedozvím! Rychle odtud!

Otočil jsem se a vyrazil do vedlejší Fibichovy ulice. Na křižovatce s ulicí Tichou stoupá podél plotu oddělujícího tajůplný pozemek, na kterém stojí i hledaný kostelík, úzká travnatá cesta. Vydal jsem se nahoru - tedy s jistými obavami, aby na mne některý pohůnek zlovolného doktora třeba nestřílel z kuše nebo na mne nepoštval cvičenou vraždící opici - ale bezpečně jsem dojel až na místo, kde je od plotu kostelík vidět. Zde foto z kosmu: tajemný dům je ten s červenou střechou vpravo dole, kostelík je vidět ve střední části fotografie zcela nahoře. Ale moc dobře jej vidět není. Udělal jsem si málo zajímavou fotku přes plot a vrátil jsem se do města. Nikdo mne nepronásledoval. Škoda, že kostelík není přístupný, rád bych jej viděl i zevnitř. Kulturní zážitek se nekonal.

Zbytek vyjížďky jsem již strávil na obvyklé trase městem. Nechyběla návštěva Dukelského náměstí s kontrolou stavu fontány. Cestou domů jsem ještě narazil na vývěsní skříňku místní ČSSD, kde mne zaujaly některé skutečnosti, ale o tom až příště - musím si vystavené dokumenty přečíst pořádně a ne jen tak v rychlosti. Teprve pak je budu komentovat. Ještě zbývalo učinit rezervaci místa na večeři s přáteli v Ježkově statku a pak zpět do Radkyně. V Radkyni se hasičská mládež rojila kolem zbrojnice, ale co se tam dělo, to jsem na dálku nepoznal.

Po návratu z dobré večeře (na kterou jsme na počest narozenin kamaráda Honzy a jako dar pro něj pozvali jeho partnerku Evu) jsme potkali souseda Michala a hned jsem se ho zeptal na záhadný dům. On pravil, že to je bývalý domov důchodců. Taková banalita! Romantika je ztracena a můj život je zase připraven o jednu iluzi; jako by k tomu denně dostatečnou měrou nepřispívali naši politici. Kéž by se Michal mýlil a svět byl romantičtější a dobrodružnější!

V neděli se výlet nekonal, protože po obědě byla v Radkyni veřejná schůze osadního výboru. Nejdřív se u nás na schůzi netrpělivě čekalo a po schůzi se zase diskutovalo, takže na vyjížďku nedošlo. Schůze byla zajímavá, ale psát o ní budu až jindy. Možná.